Minulá procházka ve 20. obvodu, kterou jsem zveřejnila v srpnu, vyvolala poměrně velký zájem těch, kteří chtějí v Paříži vidět něco nového. Mnozí z vás, kteří jste se od té doby do Paříže vydali, jste procházku absolvovali a já jsem ráda, že jsem vám mohla poodhalit kousek neturistického města. Dnes na ni zkusíme navázat a budeme pokračovat v další části Paříže. Zatímco minule jsme začali 20. obvodem a šli jsme od kostela ke kostelu, dnes projdeme 19. obvod od parku k parku.
Devatenáctku má spousta lidí zafixovanou jako tu neuchopitelnou čtvrť, kde není nic moc jiného zajímavého, samozřejmě kromě parku Buttes Chaumont, který je jedním z nejhezčích parků v Paříži. Protože přesně u parku, naproti stejnojmenné stanici metra bydlím, když jsem v Paříži, začneme dnešní procházku přímo tady, u metra, kam nás přiveze podivná linka 7bis (podivná už jen kvůli svému názvu a taky proto, že jako jedna z mála tratí neprojíždí centrem a jen spojuje dvě další linky, 7 a 11).
Devatenáctku má spousta lidí zafixovanou jako tu neuchopitelnou čtvrť, kde není nic moc jiného zajímavého, samozřejmě kromě parku Buttes Chaumont, který je jedním z nejhezčích parků v Paříži. Protože přesně u parku, naproti stejnojmenné stanici metra bydlím, když jsem v Paříži, začneme dnešní procházku přímo tady, u metra, kam nás přiveze podivná linka 7bis (podivná už jen kvůli svému názvu a taky proto, že jako jedna z mála tratí neprojíždí centrem a jen spojuje dvě další linky, 7 a 11).
Park vznikl v letech 1866-1867 na místě bývalých sádrovcových lomů a byl slavnostně otevřený 1. dubna 1867 při příležitosti Všeobecné výstavy. Na rozloze 23 hektarů zde z poddolovaného členitého terénu vznikla pohádková krajina, které kraluje Sybillin chrám, který se se svojí siluetou na vysoké skále, zrcadlící se v jezírku, stal symbolem parku. Na skalní výběžek vede starý klenutý most a z opačné strany i moderní visutá lávka. Z výše položené části čtvrti Belleville spadá dolů přes uměle vytvořené skály s jeskyněmi vodopád.
Park má veškerá typická vybavení, která pařížské parky mívají - najdeme tu zahradní restaurace, kolotoče, poníky a dětská hřiště, romantické cestičky i rozlehlé louky, které bývají v letních dnech obsypané piknikujícími Pařížany.
Park má veškerá typická vybavení, která pařížské parky mívají - najdeme tu zahradní restaurace, kolotoče, poníky a dětská hřiště, romantické cestičky i rozlehlé louky, které bývají v letních dnech obsypané piknikujícími Pařížany.
Jen pár set metrů dělí park od malé čtvrti, které se podle její nejznámější ulice říká La Mouzaïa. Tu jsem jak tady na blogu, tak i v knížce asi už zpopularizovala natolik, že ji všichni znáte a mnozí z vás se do toho bludiště úzkých zelených uliček a malých domečků i vydali, takže pro připomenutí jen přidávám pár dalších fotek.
Přirozeným centrem této malé kolonie rodinných domků, obklíčené moderními paneláky, je place Rhin et Danube, klidné náměstíčko s bílou sochou dívky se snopem obilí pod paží uprostřed středového záhonu. Na náměstí najdeme dvě kavárny, Café parisien a Le Danube. Do obou chodím ráda. Café parisien je maličká, má malou terasu ve stínu a po chodníku rozhozené stolky, na které v létě svítí slunce. Naproti tomu má Café Le Danube terasu širokou a místo se tam najde vždycky. Pokud vám vzor, který má kavárna na průčelí, připomíná bruselský styl 60.let, není to náhoda, ještě výraznější je to uvnitř. Tam najdeme typické lustry i snížené podhledy, jaké se v těch letech pod stropy dělaly. Jen jsem nepřišla na to, jestli je kavárna schválně tak retro, nebo jestli to tady prostě tak z 60. let zůstalo.
Pokud máte rádi romantiku, užijte si ji v La Mouzaïa, protože z ní naše kroky povedou do betonového pekla. Po rue des Lilas nebo po rue de Crimée se vydáme na place des Fêtes, rozlehlé náměstí, jehož název připomíná, že toto dnes tak nehostinné místo bývalo v minulosti ještě pod názvem place Sainte-Geneviève centrem obce Belleville, kde se konaly všechny obecní slavnosti. Náměstí dostalo obrysy dnešní podoby v 70. letech minulého století, kdy byla zbořena většina nízkých starých domů, které ho obklopovaly, a byly zde postaveny vysoké obytné věže.
V 90. letech dostal střed náměstí, tvořený jen neosobní vybetonovanou plochou, nové vybavení a mobiliář, nad kterým ční do výšky obelisk ve tvaru pyramidy se zlatou špičkou, který slouží jako nouzový východ z podzemního parkoviště. Pyramida je vytvořená z matného skla a večer je osvětlená (pokud ovšem světlo funguje), a její základna je z černé břidlice, v níž jsou vyryty reliéfy. Byla postavena v roce 1995 a zrenovována v roce 2009, dnes už je ovšem opět v takovém stavu, že by si pořádnou renovaci zasloužila znovu.
Pokud je vám pyramida povědomá, možná jste ji viděli v jedné z povídek filmu Paris je t´aime, která se přímo u ní odehrává. Bohužel jsem našla jen verzi s anglickými titulky.
Kruhovou fontánu ve tvaru labyrintu maďarsko-francouzské sochařky Marty Pan jsem nikdy neviděla fungovat, takže ani nedokážu popsat, kudy a kam vlastně ta voda teče. Snad se někdy dočkáme opravy.
Když přijdete na náměstí v úterý, v pátek nebo v neděli dopoledne, najdete zde trh. Nikdy jsem na něm nefotila a když jsem to tentokrát chtěla udělat, přišla jsem, jak vidíte, pozdě.
Ne všechny staré objekty na náměstí byly zbořeny. V jeho jižní části najdeme takzvaný Regard de la Lanterne, vodovodní domek, který byl součástí vodovodního systému, který přiváděl vodu z vrcholku Belleville a dalších vzdálenějších čtvrtí do centra, především dopřevorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers s dnešním stejnojmenným muzeem). Jak jsme viděli v případě medicejského akvaduktu ve 14. obvodu, i tady bylo vodovodní potrubí, místy pocházející už ze 13. století, lemováno řadou kamenných domků, které sloužily k jeho údržbě. Bylo jich čtyřicet, do dnešních dnů se jich však zachovalo jen několik (jsou často pohřbené v základech domů nebo leží v soukromých dvorech či zahradách). Dva z nich jsme viděli už TADY, na ty další, ležící za hranicemi Paříže, taky někdy dojde.
Západní strana náměstí připomíná rok 1935, kdy zde byl typický secesní vstup do metra nahrazen kioskem ve stylu Art-déco. Ve stejném roce a ve stejném stylu byly hned naproti, na rohu rue des Fêtes a rue Petitot, postaveny veřejné lázně, které nabízely sprchy zdarma. Lázně fungují dodnes.
Budova je vytvořena z červených cihel a nad vchodem se jejím prostředkem táhne prosklená trojúhelníková stěna, ukončená malou terasou. Zajímavá je krásná zvlněná skleněná stříška nad vstupními dveřmi.
Od lázní se souběžně s rue de Belleville táhne rue des Solitaires, kde nás hned u prvního domu zaujmou malovaná slepá okna a dále řady nižších starých domů, ukazujících, jak to tady vypadalo před sto lety. Spojnicí mezi oběma dlouhými ulicemi je úzká ulička Cité du Palais Royal de Belleville, bohužel je však se svými venkovskými pastelovými domky, zahrádkami plnými zeleně a všudypřítomnými kočkami soukromá a proto pro veřejnost nepřístupná.
Z place des Fêtes se vydáme východním směrem dál do čtvrti, nazývané Amérique, kde ujdeme po rue des Bois několik metrů a zahneme doprava do rue Émile Desvaux. Ta společně s vedlejší rue Paul de Kock tvoří další klidnou malebnou enklávu uprostřed čtvrti Belleville, plné provozu, ruchu a hluku.
Pokračovat malebnými ulicemi můžeme i po tom, co se dostaneme do rue de Romainville; ta sice není moc zajímavá, ale přejdeme po ní do úzké uličky passage Monténégro, lemované hezkými domky a ateliéry.
V dolní části rue de Romainville najdeme jednu z typických pařížských škol z přelomu 19. a 20. století, které byly postaveny ze světle béžových cihel, mívaly zvlášť vchod pro chlapce a zvlášť pro dívky, a jejich zdi byly zdobeny jednak republikánskými hesly, ale také vlysy pod střechou a květinovým dekorem.
Hned vedle školy leží za mřížemi vchod do další kraťounké soukromé uličky Villa des Iris. Pokud najdete vstupní mříž zamčenou, jako že asi najdete, dá se do ní aspoň podívat zvenku.
Na poslední zastavení našeho putování z parku do parku se dostaneme po boulevardu Sérurier. Na nízkém kopečku, který byl i tady pozůstatkem po sádrovcových lomech, zde byl v roce 1939 vybudován parčík s mobiliářem v neoklasicistním stylu, typickém pro pařížská 30. léta. Jeho zvláštní název "Park na kopci Červený klobouk" pochází z názvu lidové tančírny, která tady na konci města stávala.
Na poslední zastavení našeho putování z parku do parku se dostaneme po boulevardu Sérurier. Na nízkém kopečku, který byl i tady pozůstatkem po sádrovcových lomech, zde byl v roce 1939 vybudován parčík s mobiliářem v neoklasicistním stylu, typickém pro pařížská 30. léta. Jeho zvláštní název "Park na kopci Červený klobouk" pochází z názvu lidové tančírny, která tady na konci města stávala.
Ještě před vznikem parku zde byl volný zarostlý prostor, navazující na tak zvanou "zónu", nezastavěnou zanedbanou oblast, sousedící s hradbami, které byly zbořeny ve 20. letech minulého století. Právě tady se před první světovou válkou konávala shromáždění levicových hnutí a odborů. Z té doby pochází dnes už ikonická fotografie, která zachycuje projev socialistického poslance Jeana Jaurèse, který tady před sto padesáti tisíci lidmi brojil proti schválení zákona, který s vidinou blížící se války prodlužoval vojenskou službu ze dvou na tři roky.
Z parku máme výhled na celou východní část periferie, včetně věže kostela Notre-Dame de Fátima, postavený v letech 1951 - 1954 jako splnění slibu pařížského arcibiskupa kardinála Suharda, který v roce 1944 slíbil nový kostel, pokud zůstane Paříž uchráněna před německým bombardováním.
Periferie je tvořená drobnými hustě se propojujícími obcemi. Ta nejbližší, která začíná hned za tramvajovými kolejemi pod parkem a za okružním bulvárem péripherique, se jmenuje Prés-Saint-Gervais. I ta stojí za návštěvu a někdy se do ní podíváme společně tady na blogu.
Ještě plánek dnešní procházky:
To je zase nádhera!! Děkuji - aspoň se mám v dnešním nevlídném počasí čím potěšit! :-) O.