Neděle s Augustem Renoirem / Dimanche avec Auguste Renoir

9. října 2017 v 12:00 |  Kousek za městem
Auguste Renoir by neděli v městečku Chatou, kam se dnes podíváme, strávil nejspíš se svojí ženou Aline nebo s některým ze svých přátel impresionistů, s nimiž měl ve zvyku sem jezdit a malovat. Přesto si můžeme aspoň představovat, že jsme sem také přišli v dobách největší slávy těchto míst, jít ve stopách tehdejších umělců a podívat se, co tady ze slavných dob zbylo.
Procházku, na kterou vás dnes pozvu, jsem odkládala několik let, protože vždycky bylo něco důležitějšího a významnějšího, přestože jsem pořád věděla, že se do Chatou chci vydat. Nakonec jsem využila sluneční, téměř letní neděli, která byla v Paříži před dvěma týdny, a celý (nebo téměř celý) okruh, který jsem měla už dávno vymyšlený, jsem si prošla.
Pokud se budete chtít v mých stopách vypravit, doporučuji začít u stanice RER A v městečku Rueil Malmaison. Chatou má sice svoji stanici RER také, z ní se budeme nakonec vracet do Paříže, ale na místo, kam máme namířeno jako první, je to z Rueil Malmaison blíž. Stačí jen od vlaku přejít most na ostrov, který zde v délce několika kilometrů půlí podélně Seinu na dvě části, a uvidíme na břehu po pravé straně náš první cíl - la Maison Fournaise.




Historie tohoto místa sahá do poloviny 19. století, kdy se mezi Pařížany rozšířila móda trávení volného času v přírodě a především zájem o veslování a jiné vodní sporty, a kdy se začali houfně vydávat z Paříže ven směrem po proudu Seiny, která na východ od města vytváří celou řadu malebných zákrutů.
Této módy využil v roce 1857 výrobce lodí Alphonse Fournaise, který si na ostrově Chatou přímo naproti stejnojmenné obci koupil dva domy, v nichž vybudoval výrobnu a půjčovnu loděk, zatímco jeho žena k rodinnému podniku přidala restauraci s tančírnou a malý hotel. Byl to okamžitý úspěch, který sem přitáhl také umělce. Jako první sem začali jezdit malíři romantismu, kteří tvořili v Barbizonu; Chatou bylo přece jen blíž Paříži a příroda zde byla stejně malebná a divoká.
Největší slávu však Maison Fournaise zažil kolem 70. a 80. let 19. století, kdy se zde objevili impresionisté, především Claude Monet, Alfred Sisley, Berthe Morisot, Edouard Manet, Camille Pissarro, ale také a hlavně Auguste Renoir, který zde namaloval asi třicet obrazů a který si místní kraj pochvaloval nejen kvůli krásné krajině a blízkosti řeky, ale také kvůli kráse místních dívek, které mu stály modelem, jako třeba Alphonsine Fournaise, dcera majitelů restaurace.




Alphonsine Fournaise v Renoirově podání z roku 1879


Po impresionistech sem přišli fauvisté v čele s místním rodákem z Chatou André Derainem a Mauricem Vlaminckem, který se narodil jen přes řeku v obci Malmaison. Ti sem přivedli v prvních letech 20. století celou moderní generaci.
Bohužel, stejně rychle, jako La Maison Fournaise přišla do módy, tak rychle z ní i vyšla, a Alphonsine, která ji po rodičích zdědila, ji už v roce 1906 musela zavřít. Po její smrti v roce 1936 domy začínají rychle chátrat a když je v roce 1979 odkoupila obec Chatou, mohla je zachránit už jen rychlá rekonstrukce. K té došlo až po té, co byl objekt v roce 1982 zapsán na seznam památek.
V roce 1990 zde byla otevřena restaurace, v zadní části bylo vybudováno malé muzeum a areál se opět stal cílem vycházek.




Dům stojí přímo na břehu Seiny. Ostrov v jejím řečišti se dnes jmenuje Ostrov impresionistů a jeho dnešní protáhlý tvar je dílem propojení více menších ostrůvků do jednoho celku. Proto také mají různé části ostrova odlišné názvy; to je připomínka původního stavu. Podél břehů jak na ostrově, tak i na pevnině v obci Chatou a také, jak ještě uvidíme, ve vedlejších obcích Croissy-sur-Seine nebo Bougival, byla vybudovaná tak zvaná Stezka impresionistů, na níž velké panely připomínají obrazy, které byly v těch kterých místech namalovány. Přímo před La Maison Fournaise stojí jeden z nich, který nás uvádí přímo do hlavní místnosti restaurace. Jmenuje se Oběd veslařů (u nás, kdo ví proč, oficiálně překládaný jako Snídaně veslařů) a v roce 1880 ho zde na verandě namaloval Auguste Renoir.




Veranda, na které je obraz namalovaný (stejně jako portrét Alphonsine), zde pořád v prvním patře existuje, i s modrým zábradlím a červeno-bíle pruhovanou markýzou.Ta dívka vlevo dole je Aline Charigot, budoucí Renoirova žena.
Samozřejmě, že jsem toužila po tom, vyfotit si místo ze stejného pohledu, jako byl namalovaný obraz, ale přišla jsem nešikovně přímo v poledne, kdy byla restaurace plná a netroufla jsem si proto rušit. Tak aspoň zvenku.



Na tepaném zábradlí verandy jsou vidět propletená písmena AF - monogram Alphonse Fournaise








Zadní část domu připomíná spíše provensálské vesničky. Za modrými okenicemi se skrývá muzeum, kde můžeme vidět vzor loďky, jaké Alphonse Fournaise vyráběl pro veslaře, spoustu Renoirových reprodukcí a v půdní vestavbě potom tématickou výstavu, která v současné době až do 5. listopadu nabízí výstavu ruského postimpresionisty Leona Zeitlina (1885 - 1962), který žil v Paříži. Upřímně, jeho obrazy tíhnou spíš k dobovému kýči, ale sem se na dokreslení atmosféry vcelku hodí.















Jen o pár kroků dál najdeme tabuli s dalším Renoirovým obrazem Veslaři v Chatou z roku 1881




V těsném sousedství stojí další restaurace; ta už není historická, za to ve své zadní dřevěné přístavbě skrývá spoustu historie. Je v ní malá výstavka historických lodí, především veslic, které jsou dodnes používány. Nejcennější z lodí je zde ovšem bílá plachetnice s podivným názvem Roastbeef, která je přesnou kopií lodě, kterou si pro sebe navrhl malíř Gustav Caillebotte. Ten na rozdíl od většiny svých malířských kolegů pocházel z bohaté rodiny a mohl si proto dovolit náročného koníčka. Působil nejen jako stavitel lodí v loděnici v nedalekém Argenteuil, ale také jako závodník - v jachtingu, tehdy nově zaváděném sportu, se stal po roce 1880 několikrát mistrem Francie.








Téměř pod mostem, přes který jsme přišli, vyplouvají ovšem jiné lodě. Nepravidelně vždy jednou za měsíc se odtud můžete vydat na plavbu lodí kolem celého ostrova.




Za La Fournaise se dá jít na procházku po severní části ostrova, kde leží golfové hřiště a lesík, ještě předtím ovšem je nutné projít několik stovek metrů kolem sídla francouzské národní elektrárenské společnosti, a to podle googlového street view není nic zajímavého.
Část ostrova s lesem se na špičce jmenuje Île Saint Martin, ta golfová je Île Fleurie, elektrárenská Île de Chatou a, jak už jsem psala nahoře, část od La Fournaise směrem k jihu je Ostrov impresionistů (konec konců, i samo městečko Chatou si říká "město impresionistů" a s odkazem na malíře se tady setkáme ještě několikrát).
Při své návštěvě jsem se na ostrově připletla i k akci, která se tady koná dvakrát do roka, a to k velkému veletrhu starožitností a šunky (neptejte se, jak to spolu souvisí, nepřišla jsem na to). Výstaviště se rozkládá přímo pod mostem v Chatou, davy lidí (a taky vysoké vstupné) mě ovšem spolehlivě odradily, takže jsem zamířila raději do parku za výstavištěm.




Fotky jen přes plot








Tady už někdo nakoupil a odnáší si trofej



Výstaviště se táhne na ostrově mezi silničním a železničním mostem. Přímo pod ním, mezi všudypřítomnými zaparkovanými auty, objevíme tabuli s dalším Renoirovým obrazem s názvem Železniční most v Chatou. Vyfotit stejný pohled nejde, jednak je most zcela zakrytý stromy, a také je prostor pod jeho obloukem do posledního centimetru vyplněný parkujícími auty. Aspoň se můžeme podívat na jeho oblouky v řece.





Můj původní záměr byl dojít přes ostrov z Chatou až k mostu v Bougivalu, který maloval Claude Monet. Je to něco přes dva kilometry a do Chatou jsem se chtěla zase vrátit po pravém břehu, ovšem až příliš pozdě jsem zjistila, že ostrov není po celé délce průchozí a musela jsem se potupně vrátit. To píšu spíš jako varování, pokud by někdo měl stejný nápad jako já.
Jinak je ostrov příjemný k odpočinku, zařízený jako park s lavičkami a dětskými hřišti a v zadní části také s fontánkou s pitnou vodou. Hned za ní ovšem začíná plot, který ostrov přehrazuje a za který se nesmí (jde o uzounkou, jen pár metrů širokou část, která byla vybudovaná uměle jako spojovník mezi tímto a dalším ostrovem Île de la Chausée).








Zrovna v tu neděli ovšem ani tady nebylo moc klidu, konala se tady nějaká skautská akce. Zbývají tak už jen výhledy na řeku a na oba okolní břehy.








Při dnešním počasí je k neuvěření, že jen před dvěma týdny bylo letní počasí. Tento výjev mi připomněl některé obrazy impresionistů, proto jsem ho fotila; taková veslařská snídaně v trávě.




Z ostrova jsou vidět i krásné domy na pravém břehu řeky. Právě tam jsem chtěla dojít na zpáteční cestě, když ovšem musím změnit trasu, vydám se k nim přes most rovnou.










Podél Seiny tady pokračuje Stezka impresionistů, kterou jsme viděli nahoře. Není divu, že i do těchto míst se malíři vydávali za prací, břehy jsou tady mimořádně malebné.












Po pár stovkách metrů tady končí Chatou a začíná Croissy-sur-Seine. Nábřeží, které se do této chvíle jmenovalo Quai Maxime Laubeuf, mění název na Berge de la Grenouillère a ti, kdo se zajímají o impresionismus, už určitě zbystřili. Ten název znají z historie impresionismu.
La Grenouillère byla další místní slavná restaurace a tančírna. Tvořily ji dva nákladní čluny, přiražené k malé plážičce, zastřešené plachtou. Na jednom člunu se jedlo, na dalším tančilo, a na procházky se chodilo po břehu a po mole, které vedlo na maličký ostrůvek uprostřed říčního koryta. Byl tak kulatý, že se mu přezdívalo camembert.
Do tančírny La Grenouillère se jezdívalo v neděli až z Paříže a byla slavná, tak slavná, že i sem se vydávali malovat impresionisté. Tabule, která zde na břehu stojí, připomíná opět Augusta Renoira, ale maloval zde i Claude Monet.








Nahoře Auguste Renoir, dole Claude Monet, oba namalovali stejný pohled, jakoby v nějaké zvláštní soutěži kdo s koho.








Z La Grenouillère nezbylo vůbec nic. Na pravém břehu, téměř naproti místu, kde stávala, dnes najdeme molo a velkou informační tabuli.








Kdybyste se tam vypravili, tak pozor na velkou nákladní loď, která se ohlašuje z dálky ohromným hlukem. Nechává za sebou takovou vlnu, že ty dva nahoře málem spláchla z mola do řeky.




Přímo naproti molu začíná parčík, který vede k místnímu zámku. Původně to měla být jen malá odbočka, ale nakonec jsem se tam zadrhla na tak dlouho, že jsem musela zbytek programu vypustit.
Přes parčík se dostaneme na malé náměstíčko, spíš jen rozšířenou silnici, která od sebe odděluje zámek a starý gotický kostelík. Je zasvěcen sv. Leonardovi (u nás spíš uváděnému jako sv. Linhart), který byl, kromě jiného, i patronem vězňů. Kostelík pochází z konce 12. století, ale už na začátku 13. století se stal významným poutním místem, protože v něm byl uchováván jako relikvie kus světcova řetězu. V 17. století nechala kostel zrestaurovat Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., která na toto poutní místo přišla vzdát díky za narození Ludvíka XIV.
Do původního gotického stavu byl kostelík uvedený při restaurování v roce 1982, neslouží ovšem původnímu účelu, ale pořádají se v něm výstavy.










Zámek stojí hned naproti. Postavili ho na místě dřívějšího středověkého sídla a pochází z roku 1750. Od roku 1936, kdy ho obec Croissy odkoupila, sloužil až do roku 1992 jako škola, teď jsou v něm výstavní a společenské prostory.
Ze zámecké zahrady, která ostatně není nijak velká, je městský park. Bylo tady tak krásně! Děti si hrály na trávníku, v přilehlé restauraci se konala svatba, někteří se vyhřívali na slunci, zatímco pod lipami hráli místní pétangue, a tak není divu, že jsem rychle přehodnotila plány, rozhodla se, že je čas na svačinu, a prostě jsem tady v té vesnické pohodě zůstala jen tak sedět na sluníčku.












Ještě mě tady ovšem čekala jedna věc. V zámku se konala výstava fotografií a i když mi jméno fotografa nic neříkalo, šla jsem se podívat. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. André Perlstein (narozený 1942) je, jak jsem zjistila, jedním z nejvýznamnější francouzských fotografů společenského života a kultury. Fotil pro nejznámější časopisy a pracoval také při natáčení filmů slavných francouzských režisérů, z nichž nejznámější je asi Claude Lelouch. Na výstavě je tak možné vidět celou uměleckou garnituru 60. až 80. let, a to nejen francouzskou, ale také americkou.







Jen jako příklad Catharine Hepburn, dole můj oblíbenec Jean-Louis Trintignant přímo při natáčení kultovního Lelouchova filmu Muž a žena








Ve velkém Serge Gainsbourg, vpravo na zdi Léo Ferré a Georges Brassens. Výstava trvá až do konce listopadu.




Výstava pokračuje i v prvním patře, ale tady už jsou spíše reportážní fotky a portréty politiků. Taky tady vystavují obrazy, vytvořené podle fotografií a vyskládané z kostek lega - na zdi je takto vytvořený portrét nedávno zesnulé francouzské političky Simone Veil.
Stejnou technikou je vytvořený i Renoirův obraz.






Průhled z přízemí do parku přes momentálně zavřenou restauraci



Ještě jeden pohled do parku a potom už se vydávám zpátky do Paříže




Při cestě na stanici RER ještě objevím napůl zpustlý zámeček a ke svému překvapení zjistím, že jde o starý dům Joséphine Beauharnais. Pamatujete? Mluvili jsme o ní nedávno, byla první ženou Napoleona Bonaparta.
Podle informační cedule pochází dům někdy z 18. století, bydlela tady komorná Marie-Antoinetty, později si ho pronajala právě Joséphine Beauharnais, která sem uprchla v roce 1793 se svými dvěma dětmi a svým milencem v době revolučního teroru. Právě tady prý na jedné slavnosti, kterou její milenec pořádal, poznala mladého generála Bonaparta, zamilovala se do něj a než se za něj provdala, koupila zámek na protějším břehu Seiny v Malmaison, jen pár stovek metrů odtud.



Kousek za zámkem také znovu přecházíme z Croissy-sur-Seine do Chatou. U cesty tady stojí kříž se šesti podivnými kulatými kameny s otvory uprostřed. Vypadají sice jako mlýnské, ale jsou pozůstatkem podstavce šibenice, která tady stávala za Starého režimu (a tedy před francouzskou revolucí)







Ještě posledních pár pohledů na hezké domy okolo ulic, kterými se dostaneme až ke stanici RER Chatou-Croissy












Dnešní trasa, kterou vám doporučuji, pokud stojíte o pohodovou procházku daleko od davů turistů, má kolem sedmi kilometrů.
Nasekala jsem vám sem spoustu fotek, to proto, že vás tam chci nalákat. Je tam opravdu krásně, krajina kolem Seiny je v těchto místech mimořádně půvabná; konec konců i proto si ji vybrali francouzští králové a šlechta pro svoje sídla. Co městečko, to nějaký zámek, starodávný kostel, paláce a upravené parky.
Kdo by měl dost času, může se ze zámku v Croissy vydat ještě podél řeky dál, až do Bougival. Tam najde nejen Turgeněvovo muzeum v jeho vile, kde žil, když ho vyhnali z Ruska, ale uprostřed řeky také pozůstatky hydraulického zařízení, kterým už v době Ludvíka XIV. čerpali vodu ze Seiny a hnali ji do prudkého kopce (kolem zámku madame du Barry) do královského zámku v Marly a potom ještě dál, přes kopec do šest kilometrů vzdáleného Versailles.
Návrat z Bougival je snadný, není třeba vracet se do Chatou. Od mostu v Bougival jede autobus 258 do La Défense. Kdo chce být ještě větší dobrodruh, může s ním jet na druhou stranu do nedalekého Saint-Germain-en-Laye, tam si na konečné prohlédnout další královský zámek a park a odjet odtud RER A přímo do centra Paříže.


Jak se tam dostat: tam i zpět RER A, při cestě k Maison Fournaise je lepší stanice Rueil-Malmaison, na zpáteční cestě Chatou-Croissy. Na RER je potřeba jízdenka Billet-Origin-Destination.
Na cestu autobusem 258 stačí jízdenka Ticket+.
Kdo má Navigo, má všechny tyto cesty všemi dopravními prostředky zdarma.






 


Komentáře

1 David David | E-mail | 11. října 2017 v 14:33 | Reagovat

Parádní článek, Hanko, mimo jiné jakožto impresionistofila jste mě moc potěšila. A taky pobavila tou "snídaní v trávě" - svlečený jsou chlapi a ženský jsou fuč, no to jsou poměry!
Opravte si prosím v závěru jméno Katharine Hepburn, ať se nám ta leopardí žena moc neobrací v hrobě :)

2 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | 11. října 2017 v 16:08 | Reagovat

[1]: Děkuji, jako obvykle čtete pozorněji, než já :-)

3 Irena Irena | 14. října 2017 v 15:27 | Reagovat

dobrá věc se podařila, nádhera, vřele díky:)

4 Eva Eva | Včera v 13:30 | Reagovat

Skvělý článek, spousta zajímavých informací - jako vždy :-) Hned se mi vybavila televizní minisérie Impresionisté, kde byly zaznamenány osudy a díla těch nejznámějších. Letošní návštěva Monetova Giverny mne nadchla, až na ty nápory turistů :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama