Oratoř Louvru / Oratoire du Louvre

3. března 2017 v 12:00 |  1. obvod
Možná jste si toho malého kostela s dvoupatrovým klasicistním průčelím, který se v samém centru Paříže otvírá vstupem do rue Saint-Honoré a chórem do rue de Rivoli, také při cestě do Louvru nebo z něj všimli. Jeho název a blízkost nejstarší části Louvru připomíná, že jde o bývalou královskou kapli, kterou nechal postavit Ludvík XIII., nebo lépe řečeno jeho matka regentka Marie Medicejská, pro tehdy nově vznikající Kongregaci Ježíšových Oratoriánů, jejímž úkolem bylo reagovat interními úpravami katolické církve na rozmach protestantské reformy.




Základní kámen kostela byl položen na konci roku 1620, ale přestože byl už v roce 1623 vysvěcen jako královská kaple a v následujících desetiletích se zde konaly všechny významné královské události, včetně pohřbu královny Anny Rakouské (manželky Ludvíka XIII.), kardinála Richelieua i královny Marie-Terezie Habsburské (manželky Ludvíka XIV.), dokončovací práce se vlekly kvůli problémům s architektonickými plány, které narušovaly předpokládané rozšiřování Louvru. Stavbu také blokovala nutnost vykoupit další domy v rue Saint-Honoré, které měly být kvůli novému kostelu zbourány, což se dlouho nedařilo. Nakonec byla stavba definitivně zastavena.
Nové práce na kostele se rozběhly až po roce 1730, oratoriáni však svůj nový kostel sotva stačili dokončit, když v roce 1789 přišla francouzská revoluce, po níž byla jejich kongregace zakázána, kostel byl vybrakován, zničen a všechna umělecká díla byla rozbita nebo rozkradena. Z kostela se stal zasedací sál revolucionářů a později skladiště.
V roce 1811 rozhodl Napoleon o přidělení prázdného kostela protestantské církvi, což bylo mírně řečeno pikantní, vzhledem k tomu, že původně vznikl jako místo pro výchovu katolických kněží, jejichž úkolem byl boj právě proti reformované protestanské církvi.



Kostel ve 20. letech 19. století doznal úpravy, které z něj udělaly jednu z nejhezčích klasicistních staveb v Paříži a přitom ho přizpůsobily požadavkům protestantského kultu - žádné dekorace, žádné sochy, vitráže ani malby. Jedinou výjimkou je údajně malovaný strop jedné z bočních kaplí, který zůstal zachován z původní výzdoby. Většina těchto kaplí navíc byla při rekonstrukci zrušena.
Další změny přišly s Hausmannovou přestavbou Paříže, kdy při stavbě rue de Rivoli kostel přišel o svoji klášterní přístavbu.


Kostel, který dodnes slouží protestantskému kultu, je otevřený jen v neděli ráno k modlitbě, nebo při příležitosti různých koncertů vážné hudby, jinak zůstává zavřený. Já jsem pro jeho návštěvu využila Dnů evropského dědictví, kdy se zde pro návštěvníky konal volně přístupný koncert.



Holubice na stropě jako zobrazení Ducha Svatého



Zatímco průčelí kostela vede, jak už jsem zmínila, do rue Saint-Honoré, jeho zadní strana je skrytá pod částí podloubí, které i v těchto místech tvoří rue de Rivoli. Za mřížemi zde však můžeme vidět nejen oblouky, které uzavírají kněžiště, ale také památník admirála de Coligny, který sem byl umístěný v roce 1889 při příležitosti stého výročí francouzské revoluce.
Památník ovšem nepřipomíná revoluci, ale jinou krvavou událost francouzských dějin, a to bartolomějskou noc z 24. srpna 1572. Admirál Gaspard de Coligny, hrdina francouzských náboženských válek, kdy bojoval na straně hugenotů, byl jednou z prvních obětí svatobartolomějského masakru, kdy ho katolická liga, podporovaná královnou Kateřinou Medicejskou, nejen přepadla v jeho domě přímo naproti Louvru a vážně ho zranila, ale dokonce ho vyhodila z okna, kde ho rozvášněný dav dobil. To byl začátek několik dní trvajících masakrů protestantů, které se z Paříže rozšířily i do dalších francouzských měst.



Erb a heslo rodu de Coligny, který je jedním z nejstarších ve Francii



Socha admirála je zasazena do bohatě zdobeného rámu, na jehož spodním okraji sedí vlevo zobrazení Vlasti a vpravo Náboženství. A taková malá perlička na závěr - admirál se narodil v roce 1519, na pamětní desce je tedy uveden špatný letopočet.


Oratoire du Louvre
1. obvod, 144 rue Saint-Honoré



Jak se tam dostat: Metro Louvre Rivoli (linka 1)








 


Komentáře

1 Michal Ptáček Michal Ptáček | 3. března 2017 v 12:20 | Reagovat

Hezké, děkuji za rozšíření obzorů. Loni jsme tudy šli a Colignyho si všimli, ale proč je jeho socha právě tady takhle za mřížemi, mi nebylo jasné.

2 Ferdinand Hejl Ferdinand Hejl | E-mail | 5. března 2017 v 20:21 | Reagovat

Zajímám se o Francouzkou historii, a již dříve jsem četl že Gaspard II de Coligny byl při Bartolomějské noci zavražděn Českým šlechticem ve službách rodiny de Guise, Charles Danowitz (D´Ianowitz, Janovský z Janovic) (v některých pramenech Karel z Janovic). Zmiňuje se o tom pod tagem "Gaspard II de Coligny" Jak Francouzká, Anglická tak i česká Wikipedie.
Jsem posedlý Francouzkou historií francií a Paříží zvláště. Neměl jsem zatím možnost podívat se do Královské oratoře ale u sochy Admirála de Ciligni se pokud jdu po Rue de Rivoli vždy nezapomenu zastavit. Prvně to bylo týden poté když byla zrušena víza pro Československé občany na podzim 1990 krátce po revoluci. Při procházkách po Paříži, se také inspiruji Vaším blogem. Za to Vám děkuji.

3 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | 6. března 2017 v 0:31 | Reagovat

[1]: Tak to mě těší, že jsem mohla přispět k informování :-)

4 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | 6. března 2017 v 0:36 | Reagovat

[2]: Děkuji za doplnění, vím, že ta informace o českém šlechtici na Wikipedii je, ale jinde ji nepotvrzují, navíc jsem nechtěla být zas tak moc obšírná. A samozřejmě mám radost, že Vám můj blog slouží jako inspirace při procházkách po Paříži.

5 Michal Ptáček Michal Ptáček | 6. března 2017 v 12:42 | Reagovat

[2]: a [4]:: Ve verzi, kterou znám já, se praví:
Bojový oddíl z Louvru přepadl Colignyho dům, do jeho pokoje vrazili Pikarďan Artins a Čech Karel z Janovic, kterému říkali Besme. Ten se zeptal: »Ty jsi admirál, darebáku?« Muž v županu odpověděl: »Mladý muži, měl byste mít ohled k mému stáří a k mé nemoci.« Na ta slova Besme Colignyho probodl píkou a nebohého admirála dobil dýkou.
Je patrné, že jde o téhož atentátníka.

6 chair chair | E-mail | 6. března 2017 v 13:03 | Reagovat

Ja síce nie som znalec Paríža, ale aj mne pomáha Váš blog :)
Touto formou ďakujem a ubezpečujem Vás, že aj keď sa väčšinou neozývam, skoro vždy ma potešíte.

7 Vanda Kopečková Vanda Kopečková | E-mail | 23. března 2017 v 18:25 | Reagovat

[2]: Dobrý den, omlouvám, moje otázka nesouvisí s tématem, je to dotaz na znalce fr. historie - už léta se snažím vyluštit záhadu, kdo byla Mathilde de Bohéme, abatyše v klášteře Fontevraud v době smrti Alienory Akvitanske. Wikipedia uvádí, že byla dcerou Mathilde de Bohéme a rytíře Huberta. Kdo byla ta prvni MdB?? Marně po tom pátrám...
Jinak jsem nadšenou čtenářkou, Paříž jsem už mnohokrát navštívila, ale tady si stejně vždy s potěšením počtu 😃

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama