Jannis Kounellis v La Monnaie

25. března 2016 v 14:00 |  Muzea a galerie
Impozantní budova staré francouzské mincovny leží na nábřeží hned vedle Francouzského institutu. Mincovna má státní monopol na výrobu mincí a medailí a je nejstarší francouzskou veřejnou institucí - její historie sahá až do roku 864, kdy ji založil král Karel II. Holý. V roce 1796 byla začleněna pod ministerstvo financí a i když byla většina činnosti od 70. let minulého století přesunuta do nového sídla v Pessac u Bordeaux, zůstává stará budova v centru Paříže významnou institucí a symbolem.



V minulosti sídlila mincovna v Královském paláci a také na dalších různých místech v Paříži, jak o tom svědčí staré názvy některých ulic (dnešní boulevard Sébastopol se dříve jmenoval rue de la Vieille Monnaie). Její současné sídlo pochází z 18. století, kdy bylo rozhodnuto, že budova vyroste na nábřeží naproti západnímu výběžku ostrova Île de la Cité, na místě, kde bylo původně plánováno nové sídlo radnice.
V roce 1773 tak na rozloze jednoho hektaru vyrostl novoklasicistní komplex, skládající se z budov, uspořádaných kolem několika vnitřních dvorů. Dlouhá fasáda, vedoucí k nábřeží, byla oceněná královskou cenou za architekturu, i když vyvolala polemiky, jestli se taková nádhera hodí na obyčejnou manufakturu. Za touto fasádou, v budově, vedoucí směrem k řece, byly umístěny administrativní a bytové prostory, zatímco v kolmých křídlech kolem rue Guénégaud sídlily dílny, včetně slévárny cenných kovů.
Součástí mincovny je i numismatické muzeum, které je momentálně zavřené, protože se v některých částech mincovny konají rozsáhlé rekonstrukční práce. Kromě toho byly ve starých místnostech muzea vytvořeny výstavní prostory, kde momentálně probíhá výstava řecko-italského umělce Jannise Kounellise, na kterou se dnes podíváme



Jannis Kounellis se narodil v roce 1936 v řeckém Pireu, ve dvaceti letech však odešel do Itálie, kde vystudoval v Římě Akademii výtvarných umění a kde od té doby žije. Je představitelem tzv. arte povera, chudého umění, směru, který se vyvinul v Itálii v 60. letech minulého století, kdy umělci při své tvorbě používali obyčejné, "chudé" materiály, jako je železo, dřevo, látky nebo zeminu či písek. Podrobnosti o jeho díle najdete třeba TADY.
Jannis Kounellis vystavoval asi před 20 lety i v Praze. K jeho výstavě v letohrádku Belveder jsem se tenkrát nečekaně připletla pracovně a měla jsem možnost poznat ho osobně, později jsem na jeho díla narazila v londýnské Tate Modern Gallery, ale přiznám upřímně, že je to druh umění, který je už za hranicí mého chápání. Přesto jsem byla zvědavá, jak se jeho práce budou vyjímat ve starých prostorách mincovny a samozřejmě také na budovu samotnou.



Čestné schodiště je ohromující nejen svými rozměry a řadami sloupů v prvním patře, ale především majestátním obdélníkovým dómem, který se nad schodištěm tyčí









Za nenápadnými dveřmi v prvním patře se - téměř bez označení - skrývá luxusní restaurace se třemi michelinskými hvězdičkami s názvem Guy Savoy. Tak tam jsem nebyla, ale můžeme se do ní podívat TADY.



Na první Kounellisovo dílo narazíme hned před vstupem do první výstavní místnosti. Na sloupci zavěšených ploch (závaží?) jsou umístěné hromádky materiálu, který připomíná ze všeho nejvíc sušené mléko, je to však síra (hlavně se mě neptejte proč). Zajímavé jsou tady ty stíny na zdi.






V první a největší místnosti s freskou na stropě je umístěno osm velkých železných malířských stojanů, na kterých stojí ocelové desky. Podle popisu na nich mají být uvedena data narození různých umělců, ani při nejlepší vůli jsem je tam však neviděla.









Kromě malířských stojanů jsou v tomto rozlehlém salónu i další exponáty - tři fragmenty starého člunu, jakýsi prostor, vysypaný velkými železnými hřebíky, na kterém stojí tři kovová polní lůžka, z toho jeden s uhlím a jeden s klecí s živými potkany. Těch mi bylo líto, stejně jako červených rybiček, které byly součástí dalšího díla - kameninového umyvadla s ponořeným nožem. Problémem Kounellisových děl je, aspoň podle mně, že jsou téměř všechna označena slovy "Bez názvu", takže se můžeme jen dohadovat, "co tím chce básník, pardon, výtvarník, sakra říci". Na to, abych to odhalila sama, nejsem dost vzdělaná.












V dalších místnostech (a stojí za to všímat si prostorů a také výhledu z oken jak směrem k řece na Pont Neuf a Pont des Arts, tak směrem do dvora, který je momentálně, bohužel, zatarasený stavebními buňkami) - najdeme další polní lůžka s rolemi železného plechu, překrytými dekami...



... nebo sloupce čtvercových závěsů s pečlivě naaranžovanými zátišími ze skla, které se mi líbily nejvíc, a u kterých nebylo nutné ani tak přemýšlet o tom, co tím umělec zamýšlel, protože půvab těch lehce zaprášených zátiší (možná jako odkaz na italského impresionistu Giorgia Morandiho?) mluví sám za sebe. Proti světlu to byla paráda, zvlášť když se později začalo stmívat.









Vitríny se zavěšenými noži...



... nebo další salón s železnými deskami, na kterých jsou kovovým drátem připevněné kusy uhlí...






... s také místnost s podlahou, pokrytou jutovými pytli, na kterých je navršená hromada slunečnicových semínek.



V jedné z místností visí na stěně Kounellisův obraz s částí partitury ze Stravinského Pulcinelly. K dílu patří také houslista, který tuto část baletu hraje pořád dokola, a tanečnice, která na hudbu improvizuje.



V době, kdy jsem byla na výstavě, se v jednom z výstavních sálů konala veřejná beseda několika francouzských básníků a intelektuálů s libanonskou básnířkou Etel Adnan (to je ta stará dáma uprostřed), která žije v Paříži a kromě arabštiny a francouzštiny píše i anglicky (dlouho učila v USA), která by údajně mohla být příští nositelkou Nobelovy ceny. Tak uvidíme, jestli se předpověď organizátorů splní.

Výstava je určitě zajímavá a stojí na návštěvu - jednak jako pohled do trochu jiného uměleckého světa, než jsme zvyklí z běžných muzeí, jednak kvůli možnosti prohlédnout si aspoň část pařížské mincovny, do které se jinak můžeme dostat už jedině při Dnech evropského dědictví nebo při podobných oficiálních příležitostech.


La Monnaie
6. obvod, 11 quai Conti
Výstava trvá do 30. dubna 2016
Otevřeno denně od 11 do 19 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 12 eur, snížené 8 eur


Jak se tam dostat: metro Pont Neuf (linka 7), Odéon (linka 4 a 10) nebo Saint Michel (linka 10)




 


Komentáře

1 Hadys Hadys | 25. března 2016 v 20:08 | Reagovat

O Vašem vzdělaní bych nepochybovala! O jeho ano.

2 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | 25. března 2016 v 21:14 | Reagovat

[1]: Ale no tak! :-)

3 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 11:58 | Reagovat

Tak tahle výstava vypadá opravdu zajímavě. Ty zavěšený destičky mě nadchly, ale třeba z toho nože u rybiček jsem, řekněme, na rozpacích. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama