Znovu na Montmartru 2 - Montmartre encore 2

15. srpna 2014 v 12:00 |  18. obvod
Naši procházku na Montmartru si dnes protáhneme ještě o kus dál a vydáme se dolů po avenue Junot, lemované po obou stranách hezkými domy. Celá ulice i s přilehlým okolím byla postavená v prvních desetiletích minulého století, kdy byla proražena napříč tzv. le Maquis, neupravenou, křovím a stromy zarostlou plochou, posetou chudými baráčky s malými zahrádkami, ve kterých bydleli ti nejnuznější lidé, kteří si nemohli dovolit platit jinde nájem, stejně jako chudí umělci.









Přestože se v 19. století už na Montmartru hodně stavělo, toto venkovské místo zůstávalo dlouho nedotčené. Došlo na něj až na začátku 20. století, kdy bylo srovnáno se zemí a kdy zde tehdejší developeři vytyčili široké ulice a nastavěli kolem nich výstavné domy pro bohaté.



Takto se stavěla avenue Junot po roce 1910

Poslední připomínku divokého Maquis můžeme vidět v úzkém průchodu, vedoucím z avenue Junot do rue Lepic, ovšem jen tehdy, pokud budeme mít štěstí, protože průchod je zavřený mříží. Za ní stojí několik domů, je tu zachován kousek divoké přírody a najdeme tu také le rocher de la sorcière, čarodějnicinu skálu.



Skála dostala název zkomolením přezdívky ženy, která zde bydlela sama u skály. Skálu (no, dnes spíš velký balvan) můžeme vidět i pokud je mříž zavřená, stačí k ní jen vyjít po schodech.
Stejně jako tento průchod, je mříží zavřena i vedlejší ulička le Hameau des Artistes.



Hned vedle schodů, vedoucích ke skále, stojí dům číslo 23, ve kterém bydlel básník Tristan Tzara. Nechal si ho nechal postavit v roce 1926 podle návrhu architekta Adolfa Loose



Jen o kousek níž odbočuje z avenue Junot krátká slepá ulička villa Leandre, plná úzkých domků, které tak trochu připomínají uličku někde v Anglii









Na rohu uličky čeká zasloužený oběd, nezapomeňte!



Až téměř dole, kousek nad místem, kde avenue Junot končí, seběhneme po nízkém schodišti do rue Caulaincourt






Jeden z domů v ulici nás bude zajímat. Oproti ostatním není ničím nápadný, dokonce tu ani nevisí žádná pamětní deska. Měla by, protože tady bydlel František Kupka, ještě předtím, než se odstěhoval do domku v Puteaux na západě Paříže (domek byl zbořen, když se stavěla čtvrť la Défense).



Po rue Caulaincourt se vydáme nahoru kolem kaváren, restaurací, bister a obchodů, kterých je tady plno, až dojdeme k malému parčíku na place Joël le Tac, ve kterém stojí kamenná socha vysokého muže



Malíř a sochař Eugène Carrière (1849 - 1906), přítel Rodina a Bourdela, je dnes napůl zapomenutý, přestože za svého života zažil mnoho uměleckých úspěchů. Kamennou sochu vytvořil v roce 1959 jeho syn Jean-René Carrière, jde však o repliku původní bronzové sochy z roku 1936, která byla o několik let později společně s dalšími pařížskými bronzovými sochami roztavena na německé kanóny.



Reliéfy na soklu nám připomínají Carrièrovy obrazy, často na téma mateřství



Když ujdeme pár metrů, dostaneme se k dalšímu památníku dalšího malíře. Jmenoval se Steinlen - vzpomínáte, že jsme o něm TADY už jednou mluvili?




No a protože jsme toho nachodili už dost, přejdeme silnici, sejdeme po pár schodech a ocitneme se u metra Lamarck-Caulaincourt, pokud ovšem neuvázneme v některé z okolních kaváren, kterých je tady nepočítaně.


 


Komentáře

1 Olga Suchomelová Olga Suchomelová | E-mail | 15. srpna 2014 v 17:00 | Reagovat

Tohle je jedním slovem nádhera, moc Vám děkuji! Ach, mně se začalo po Paříži zase tak ukrutně stýskat!!

2 Dana Dana | E-mail | 15. srpna 2014 v 18:45 | Reagovat

(Nejen) Montmartre prostě miluji - vyrážím do Paris přesně za 23dny a denně se tu na vašem blogu "týrám" projížděním jednotlivých článků. Do Paříže jedu již po několikáté, ale ještě stále ji nemám prochozenou. Beru s sebou kamarádku a moc se těším, až ji provedu i po některých místech, o kterých píšete. A píšete s něhou a krásnou nostalgií, úplně mě to tam vrací a vzpomínám a těším se. Díky moc za tu náladu, kterou mi pomáháte udržovat:-)

3 Aleš Aleš | E-mail | 19. srpna 2014 v 22:51 | Reagovat

V rue Lepic jsme měli asi před dvěma roky chvíli bydlet, bohužel to nevyšlo.
Ale zjistil jsem, že si i od Paříže musím odpočinout, to abych si ji nezošklivil, aby úplně nezmizelo kouzlo té jedinečné atmosféry, kdy jsem poprvé vstoupil do té řeky, která už mezitím stejně odplynula...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama