Le Centaure - Kentaurus

22. listopadu 2012 v 12:00 |  6. obvod
Dnes si dáme krátkou procházku v mondénním 6. obvodu. Vydáme se z place Saint-Sulpice směrem k západu, po rue du Vieux-Colombier, uličkou plnou luxusních obchodů s oblečením, obuví a módními doplňky.



Ulice nás zavede až na bývalou křižovatku carrefour Croix Rouge, od roku 2006 place Michel Debré, kde najdeme moderní, pět metrů vysokou bronzovou sochu s názvem Kentaurus.
Ulice jsou vylidněné, nikde ani živáčka, je neděle ráno kolem deváté. Všichni ještě spí (kromě té poloviny běžce zcela vlevo).



Autorem sochy je sochař César Baldaccini (1921-1998), podepisující se pouze svým křestním jménem, který ji vytvořil v roce 1985 na základě státní zakázky původně pro place 18 juin před montparnasským věžákem. Socha se ale zadavatelům zdála příliš odvážná na tak frekventované místo, proto ji nakonec umístili na tomto méně viditelném náměstí. Obličej sochy je údajně sochařovým autoportrétem. Posuďte sami:





Zajímavostí je, že César je i autorem trofeje slavné filmové ceny, která je od roku 1978 každoročně ve Francii udělovaná a která je po tomto slavném sochaři pojmenována. Vypadá takto:


Na předávání takové ceny je nutné se náležitě obléct a obout. Tady to není nic těžkého, náměstí je průsečíkem ulic a uliček, plných luxusní módy. Najdeme tady ty nejznámější a nejdražší francouzské i jiné světové značky. My se odtud vydáme po rue Grenelle, kde nás čeká cíl, o kterém budeme mluvit v příštím příspěvku. Dnes se tady ovšem pokocháme přízemnějšími věcmi - dámy, pozor - u butiku Christiana Louboutina, slavného tvůrce bot s červenou podrážkou. Co tedy budeme nosit letos?



Což o to, botičky vypadají krásně. Jen si živě představuji, jak se mi na těch vysokých podpatcích zvrtne noha a těmi ostny na vnitřní patě si projedu kotník druhé nohy. Chtělo by to něco jemnějšího, třeba semiš.



Třeba zrovna tento. Sen každé ženy. Jenže upřímně řečeno, k té modrozelené barvě se mi moc nelíbí ta červená podrážka. Ta asi vypadá nejlíp k černé.



Nádhera, ale vžívám se do situace, kdy v těchto botách klopýtám po pražském Starém Městě a s očima zoufale upřenýma pod nohy se snažím trefit podpatkem na jednotlivé kočičí hlavy a ne do spár mezi nimi. Takže taky nic pro mě. Uf, to jsem ráda, že se moje platební karta může přestat třást strachem. Zase si raději koupím nějaké obyčejnější "boty, které dýchají", jak říká reklama na ty, které si kupuji nejčastěji, a ve kterých můžu chodit celý den po pražské dlažbě a ne jenom dekorativně posedávat v místnosti.
(Ano, uvědomuji si, že moje komentáře k botám vypadají jako kyselé hrozny La Fontainovy lišky.)
Ale jinak celé okolí doporučuji k procházce. Ty výlohy vážně stojí za to.


Čtvrť Saint-Germain-des-Prés, place Michel Debré


Jak se tam dostat: metro Saint-Sulpice (linka 4) nebo Sèvre-Babylon (linka 10 a 12)

 


Komentáře

1 Gabreta Gabreta | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 12:18 | Reagovat

Krásný článek, nejen, že mě poučil, ale i pobavil. Ty výlohy jsem zkoumat nešla ( zpívajíc si spolu s Petrem Mukem  Mám v kapse jeden frank...), ale Césara samozřejmě znám ( mám s ním i fotku, tedy s Le Centaure ), i jeho dílo - jojo, je si tu podobný :-). Ovšem co jsem neznala jsou botky "laboutinky" o kterých jsem četla v jedné moc milé a zábavné knížce - Miluju Paříž:-). Tak teď už vím, co jsou laboutinky, ale nic pro mě, podpadky se mi líbí na jiných, na mně ne. Když chodím, tak rychle a to prostě na kramflíčcích nejde , nebo to  neumím ;-) Krásný den do Prahy H.

2 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | 22. listopadu 2012 v 20:52 | Reagovat

[1]: No, já právě taky chodím tak rychle, že podpatky nesnesu. Ale aspoň snít se o nich u těch výloh dá, ne? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama