Radnice 9. obvodu / La Marie du 9e arrondissement

11. listopadu 2017 v 12:00 |  1. obvod
Při minulých Dnech evropského dědictví jsem se ocitla také v 9. obvodu, který jinak nepatří mezi moje zvlášť oblíbené. Moc ho neznám a moc tam nechodím, proto jsem ani nevěděla, kde vlastně leží jeho radnice. Když jsem na ni náhodou narazila a zjistila, že je také v rámci Dnů otevřená, nenechala jsem si ji ujít.
Budova radnice pochází 1746-1748, kdy si tento palác nechal pro sebe postavit výběrčí královských daní Alexandre d'Augny. Po jeho smrti se palác dostal do nájmu a vcelku bezpečně proplul revolučními roky. Další nájemce, kterým byl markýz Livry se svojí ženou, bývalou primabalerínou francouzské opery, zde vybudoval takzvaný Kroužek cizinců, který se stal jednou z největších hazardních heren v Evropě. Hráči, kteří sem přicházeli maskovaní, zde hráli o velké částky, o tak velké, že Napoleonovi nakonec nezbylo, než hernu zakázat.
Po roce 1806 byl palác prodán společnosti Robillard, která byla velkým zpracovatelem tabáku a která postavila v zahradě manufakturu na jeho výrobu. V paláci mezitím dál tajně pokračovalo provozování hazardních her. Už v roce 1829 byl však palác prodán novému majiteli, který ho přestavěl a o dalších dvacet let později byla velká část zahrady prodána společnosti, která zde vybudovala krytou pasáž Jouffroy. Říká se, že budova dnešní radnice je dodnes s touto pasáží propojena tajnými dveřmi.
V roce 1848 byl palác prodán na sídlo radnice 2. obvodu a později, po přečíslování pařížských obvodů, se z něj stalo sídlo 9. obvodu.




Radnice Dny evropského dědictví pojala jako hold zemědělskému hospodářství, proto se návštěvník hned u vchodu zabořil do vrstvy slámy, která pokrývala celé nádvoří. Na ní byly rozmístěny ohrady a klece s domácími zvířaty. Děti tu proto výskaly při pohledu na kozy a ovce, klečely před klecemi s králíčky a pištěly u výběhu slepic. Pro dospělé tady byly stánky s domácími zemědělskými výrobky, ať už to byly sýry, uzeniny, víno nebo cider.


















Za povšimnutí na tomto nádvoří stojí socha Vítězství, věnovaná 9. obvodem těm, kteří padli pro Francii. Jejím autorem je François-Léon Sicard, který ji vytvořil v roce 1932, dva roky před svojí smrtí. Byl oblíbeným sochařem předsedy vlády Clemenceaua, kterému snímal v roce 1920 posmrtnou masku.



Venkovské propojení se odrazilo i v interiéru, kde jsme o balíky se slámou zakopávali i v reprezentačních salónech v přízemí, otevřených do malé zahrady. V salónech se konala výstava fotografií, mapujících americké hráče basketbalu.







V zahradě byl umístěný výběh pro kachny a husy




Zahrada je relativně malá, kromě části, prodané v 19. století, z ní velký díl ukousla i stavba společenského sálu, který je v ní umístěný. Uprostřed rozkvetlých záhonů stojí socha Ivana Turgeněva, který žil v 9. obvodu v rue de Douai po roce 1870.








Zahradní průčelí radnice


No a ve společenském sále jsem zůstala uvězněná, když se zničehonic přihnala prudká přeháňka, která nejen promáčela všechny balíky slámy i se zvířaty, ale také rozehnala prodejce od stánků, které jsem s jejich produkty chtěla prozkoumat po prohlídce budovy.

Ještě mě zas a znovu napadá ten rozdíl v přístupu francouzských a českých úřadů ke Dnům evropského dědictví. Marně přemýšlím, která městská část v Praze by pokryla svoje slavnostní sály a nádvoří slámou a nechala tam navézt domácí zvířata a postavit stánky s jídlem (u toho by to kvůli milionu potřebných povolení asi zkrachovalo).


Mairie du 9ème arrondissement
9. obvod, 6 Rue Drouot







 

La Halle Saint-Pierre

9. listopadu 2017 v 12:00 |  Muzea a galerie
Největším objevem mé poslední cesty do Paříže bylo místo, kolem kterého jsem prošla už snad stokrát. Bývalá tržnice Saint-Pierre, postavená v roce 1868 žákem slavného architekta Baltarda, která leží přímo pod Sacré-Coeur, byla v polovině 90. let 20. století přestavěná na výstavní prostory, zaměřené na moderní umění, především na tzv. art brut, naivní umění a další výtvarné směry druhé poloviny 20. století.
Nikdy předtím jsem uvnitř nebyla, vždycky jsem to, asi kvůli umístění na tak turisticky exponovaném místě, považovala za turistickou atrakci. Víc jsem se ovšem nemohla mýlit.



Tentokrát mě dovnitř nalákal venkovní poutač, který sliboval výstavu, na níž filmoví tvůrci a režiséři Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet vystavují filmové rekvizity a další připomínky jejich filmové spolupráce.
Uvnitř haly jsem našla rozlehlý vzdušný prostor s vestavěnou galerií, na kterou vede točité schodiště. Výstava, která mě zajímala, se ovšem koná v přízemí.











Z obou režisérů a spolupracovníků je bezpochyby známější Jean-Pierre Jeunet, který se proslavil svojí Amélií z Montmartru. Natočil však i další filmy, kterým se výstava věnuje, jako byly Příliš dlouhé zásnuby (v hlavní roli opět s Audrey Tautou a ve vedlejší s tehdy skoro neznámou Marion Cotillard) nebo Vetřelec: Vzkříšení se Sigourney Weaver. Společně s Marcem Caro, který se věnuje filmové animaci, jsou autory filmů Delikatesy a Město ztracených dětí.
Ke všem těmto filmům najdeme na výstavě kostýmy, rekvizity, scénáře, fotografie z natáčení, nákresy scén a spoustu dalšího materiálu. Kromě toho se můžeme podívat i na úryvky z nich.









Poznáváte obchod s potravinami a dům, ve kterém bydlela z Amélie?








Na důkaz, že vystavené rekvizity opravdu ve filmu hrály, najdeme v jejich sousedství hned i fotografie scén, kde se objevily








Listy se závěrečnými titulky z Amélie, dole kostýmy Audrey Tautou z Příliš dlouhých zásnub



Výstavu jsem objevila opravdu jen náhodou a jsem ráda, že jsem na ni zašla. Pokud budete mít cestu do Paříže a máte rádi film, určitě si ji nenechte ujít. Máte na to čas až do poloviny příštího roku.




V horním patře haly je umístěná výstava výtvarných děl balkánských umělců. I ta stojí za prohlídku.







V bývalé tržnici je kromě výstavních prostor umístěné také dobře zásobené knihkupectví se spoustou knih o moderním umění a momentálně také o filmu.
Kromě toho je tu také malá roztomilá kavárna, která mi na dlouhou dobu řeší problém, kam v této nepříliš pěkné čtvrti zajít na kávu. Tam se nám, kavárenským povalečům, moc líbilo, a určitě jsem tam nebyla naposled (nebojte, kavárna není nijak vázaná na koupi vstupenky na výstavu).









La Halle Saint-Pierre
18. obvod, 2 rue Ronsard

Současné výstavy se konají až do 31. července 2018
Otevřeno denně od 11 do 18 hod, v sobotu do 19 hod, v neděli do 12 do 18 hod
Vstupné 9 eur






Skleníky v Lucemburské zahradě / Les serres du Jardin du Luxembourg

6. listopadu 2017 v 12:00 |  5. obvod
Jen výjimečně bývají pro veřejnost otevřené skleníky, které leží za zdí a hradbou stromů v jihovýchodní části Lucemburské zahrady. Jednou z těch řídkých výjimek, kdy je možné podívat se dovnitř, jsou Dny evropského dědictví, kdy se tady na úzkých cestičkách tlačí snad polovina Paříže.




Skleníky vznikly po roce 1796, kdy byl z vůle revolucionářů zbourán klášter kartuziánů, který příléhal k jižní části zahrady Lucemburského paláce. Ta byla právě tehdy rozšířená o klášterní zahrady, které k ní byly připojeny, částečně přetvořeny a byly zde postaveny skleníky. Dodnes se tyto bývalé klášterní zahrady liší od původní palácové zahrady; je to ta zadní část s trávníky a alejemi, včetně avenue de l´Observatoire.
V roce 1879 byl Lucemburský palác předán Senátu, který od té doby spravuje nejen palác, ale i zahrady včetně skleníků. Ty mají dvojí účel: jednak jeho výpěstky slouží k výzdobě zahrady a paláce, jednak je jejich úkolem zachování rostlinného bohatství, skládajícího se často ze vzácných kolekcí rostin, z nichž některé pocházejí ještě z 19. století.
Je tu například uchovávána velká sbírka deseti tisíc vzácných orchidejí, jejíž základ byl převzat v roce 1859 z rušené zahrady lékařské fakulty, kde byla předtím vybudována z rostlin, které sem zaslal lékař brazilského krále. Neméně cenná je sbírka padesáti kultivarů begónií, hortenzie, kapradiny a broméĺie nebo krotony; také tady najdeme oranžerii nebo obyčejné trvalky, které jsou podle sezón vysazovány do záhonů a nádob v zahradě.



Ani během Dnů evropského dědictví však nebyly všechny skleníky zpřístupněny - v některých je pečlivě udržované mikroklima podle zemí původu rostlin, v jiných, kde jsou vzácné rostliny pěstovány bez použití chemie, jsou nasazeny některé druhy hmyzu, které hubí škůdce. To vše by davy lidí narušily, proto byl zpřístupněn jen největší a nejnovější skleník, postavený v roce 1989 na místě dvou starých. Ani v něm se však nesmělo chodit volně, jen podél jeho kratší stěny, husím pochodem, rychle, rychle, ať se dostane na všechny, protože venku před skleníkem stojí dlouhá fronta. Ani jsem v ní raději nestála a všechno jsem si vcelku pohodlně prohlédla jen zvenku přes sklo.















Na otevřeném prostranství před skleníky byly postaveny stánky jednak s informačním a propagačním materiálem, ale také s výstavkami ovoce, které se v zahradě pěstuje. Jsou zde také vysázeny záhony odolnějších rostlin, keřů a některé stromy. Momentálně tam všemi barvami hýřily záhony jiřin a i když jsem jako květiny nikdy neměla ráda, tyhle bych snad vzala na milost.







Pokud by vás prohlídka skleníků lákala, bohužel nemohu poradit nic jiného, než si naplánovat další cestu do Paříže na příští rok v polovině září, až se budou konat další Dny evropského dědictví. Koneckonců, každá záminka k cestě do Paříže je dobrá, ne?



5. obvod, Lucemburská zahrada, vstup do skleníků od rue Auguste Comte





Další články


Kam dál

Reklama