Zahrada u akvaduktu / Jardin de l´aqueduc

Pondělí v 12:00 |  14. obvod
Koncept společně sdílených zahrad se v poslední době začíná pomalu rozšiřovat i u nás, zatímco v Paříži má už dlouhou tradici. Pařížané je zakládají na každém volném plácku. Nejde vždy jen o roztomilé učesané záhonky, viděla jsem už zahrady, které vznikly na místě zbouraného domu nebo proluky, kde není vhodná půda k pěstování - v takovém případě sem lidé nanosí dřevěné bedny, staré vany nebo jakékoliv jiné nádoby, které naplní hlínou - a voilà, záhonek je na světě.
Jedna z nejhezčích společných zahrad, kterou jsem v Paříži viděla, je vybudovaná v prudkém svahu, který sbíhá k obytným domům od zdi, vyznačující trasu vlaku RER v blízkosti parku Montsouris. Minule jsme se před ní zastavili při našem putování po stopách akvaduktu, dnes otevřeme branku a vejdeme dovnitř. Ostatně paní, která to tady má na starosti, mě zvala dovnitř hned, jak mě z dálky uviděla za plotem.




Zahrada má celkem 1200 m2 a chodí sem pracovat a odpočívat celkem 105 rodin (přes 320 lidí). Kromě toho sem v rámci pracovně výchovných aktivit dochází i děti z blízké školy a školky a z několika asociací, především pro handycapované. Pro ty jsou tady připravené záhonky v bedýnce, umístěné ve výšce, aby na ně dosáhli i z vozíku.
Vůbec si nedovedu představit, jak by to tady vypadalo, kdyby sem přišli všichni najednou, ale zřejmě něco takového nehrozí - já jsem tady byla v jednu červnovou sobotu dopoledne a kromě paní, která mě pozvala dál, tady nebyl vůbec nikdo. Paní se zřejmě nudila, protože mě provedla celou zahradou a pořád by si povídala. Nakonec se mě - jako všichni - zeptala, odkud jsem, a podivila se, že z Prahy, prý to není možné a určitě musím být z Brazílie (no ano, protože se svými blond vlasy a nazelenalou pletí vypadám určitě jako typická Brazilka). Mám prý stejný přízvuk jako její švagrová, a ta tedy pochází z Brazílie.




Za zdí je vidět pantograf a hluk projíždějícího vlaku se tady nese do dálky v pravidelných intervalech, tlumí ho však všudypřítomná popínavá zeleň a stromy. Ve spodní části zahrady najdeme i malé jezírko, mokřad a ve stráni mikro vinici a včelí úl. Na jezírku plavou kachny, v mokřadu skřehotají žáby a když je klid, prý tu pobíhají i ježci. Zkrátka takový malý ráj uprostřed města. Pojďte si ho se mnou prohlédnout..


























Jardin de l´Aqueduc
14. obvod, rue de l'Empereur Valentinien




 

Po stopách medicejského akvaduktu / Sur les traces de l´aqueduc Médici

Pátek v 12:00 |  14. obvod
O akvaduktu, který přiváděl do jižní části Paříže vodu z nedalekých předměstí, jsem psala už před třemi lety TADY. Tehdy jsme ho viděli za městem, kde v "dvouměstí" Arcueil-Cachan mohutnými dvoupatrovými oblouky překlenuje údolí. Spodní patro akvaduktu pochází ze začátku 17. století, kdy ho nechala kolem roku 1613 vybudovat Marie Medicejská, italská manželka francouzského krále Jindřicha IV., aby jí pomohl vyřešit problémy se zásobováním vody v jejím novém paláci, kolem kterého nechala založit zahradu, kterou dnes známe pod názvem Lucemburská. Druhé patro oblouků bylo nadstavěno později, až v druhé polovině 19. století.
Trasa akvaduktu procházela od města Rungis v délce třináct kilometrů až do oblasti dnešní pařížské observatoře. Jeho průběh a fungování bylo kontrolováno díky dvaceti sedmi vodovodním domkům, z nichž jeden jsme viděli přímo pod mostem v Arcueil. Po celé trase jich dodnes zůstalo zachováno dvacet tři a já jsem už v tom minulém článku slibovala, že je časem všechny projdu. To se zatím, bohužel, nestalo, ale našla jsem alespoň ty, které vedou uvnitř Paříže, společně s posledními zachovalými zbytky akvaduktu. Pojďme se na ně podívat.




Trasa akvaduktu byla v roce 1874 v těsné blízkosti parku Montsouris na hranicích města svedená do nového vodojemu a dodnes je funkční. Starý kus trasy, kompletně zahloubený, který vedl od hranic Paříže do starého vodojemu, při výstavbě a rozšiřování města vzal za své. Přesto se však podařilo několik metrů objevit a zachovat.
U severního cípu parku Montsouris najdeme dnes enklávu nových domů. Když v roce 1996 začaly buldozery hloubit jejich základy, netrvalo dlouho a narazily na tři kamenná a betonová koryta. Ta byla pozůstatky nejen medicejského akvaduktu, ale i původního galsko-římského, který v době, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy v místech dnešní Latinské čtvrti stálo římské město, přiváděl vodu do řínských lázní, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány při dolní části boulevardu Saint-Michel. Při záchranných pracech byla koryta zachována a neuvěřitelně pracně a vynalézavě zakomponována do stavby.
U zdi, která je v avenue Reille odděluje od silnice, spatříme poprvé kus starého betonového koryta medicejského akvaduktu, ukrytého za sklem jako památka a opatřeného bronzovou pamětní deskou. V těsné blízkosti v přízemí prvního z nových domů uvidíme další kus, tentokrát i s tunelem, kterým koryto procházelo.




V roce 2013, kdy medicejský vodovod slavil 400 let od svého vzniku, byla připravena i malá výstava o jeho historii a záchraně. Všechny informace jsou tak dodnes okolojdoucím k dispozici.







Když obejdeme blok domů, dostaneme se k parčíku, u něhož na křížení dvou ulic, jejichž názvy připomínají římské císaře, na nás vodovod vykoukne znovu.








Pamětní desky, vložené v chodníku, upozorňují svými zobrazeními jak medicejský, tak i římský původ akvaduktu








Protější park ve svém terénu zachovává tři podlouhlé hrboly, vyznačující tři trasy vodovodních koryt. Na tom nejvyšším stojí vodovodní domek. Z kraje parku k němu vede otevřený tunel,který ukazuje, jak vypadal jeho vnitřek i se schody, po kterých se ke korytu sestupovalo.
Sluší se ovšem říct, že domek není původní, byl postaven podle vzoru jiného, ke kterému se ještě dostaneme.











Druhé, menší koryto, vedoucí přes park. V jeho blízkosti prochází i třetí, to bylo zaslepeno a i když je zvenčí vidět, nechci vás zas tak moc unavovat stále stejnými fotografiemi. Za parkem se koryta ještě jednou objevují a poté nenávratně mizí ve svahu, který vznikl navážkou při budování trasy vlaku RER, při jejíž stavbě byly veškeré stopy akvaduktu a dalších dvou vodovodních domků zničeny. Ve svahu leží zajímavá zahrada, do které se podíváme příště.








Pozůstatky akvaduktu se objevují až zhruba o osm set metrů dál u zadní strany nemocnice La Rochefoucault na avenue René Coty, kde stojí na zahradě další vodovodní domek, ten, který sloužil jako předloha k postavení toho předchozího.




Od těchto míst se další stopy ztrácejí. Oblast mezi place Denfert-Rochereau a observatoří, kam akvadukt mířil, byla hustě zastavěná v minulých stoletích, kdy ještě žádné podzemní nálezy nikoho nezajímaly.
Pokud si chceme akvadukt ještě jednou připomenout, nezbývá, než se vydat do místa jeho konečné destinace dalšího půlkilometru odtud. Tam leží malebný domeček, ve kterém bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine.



Je to poslední z vodovodních domků na celé trase, který nesl číslo dvacet sedm. Byl postaven v roce 1619 a začal fungovat po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm "le fontainier" žil, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděná po celé jižní části Paříže.




Voda přitékala podzemním potrubím a kanály ji distribuovaly do tří oddělených nádrží. Ta největší, do níž teklo 40 % přiváděné vody, sloužila k zásobování Lucemburského paláce a zahrad, druhá, nazývaná Karmelitská, se svými 30 % zásobovala okolní církevní zařízení, zatímco zbývajících 30 % vody bylo určeno do veřejných kašen, kde ji čerpal pařížský lid.




Jedna z menších nádrží i s přívodním kanálem. Na zdi je vsazená pamětní deska v latině, která připomíná zásluhy krále Ludvíka XIII. (a tedy syna Marie Medicejské) na zásobování lidu vodou. Text, který byl nalezen v Národním archivu, pochází z roku 1598 a byl určen pravděpodobně pro první vodovodní domek v Rungis. Sem byl umístěn až v roce 1995 v rámci prováděných vykopávek.








To nejzajímavější je zde ovšem ohromná nádrž, do které vás průvodce přinutí vlézt tím přítokovým kanálkem (ať žijí klaustrofobové jako jsem já). Ještě do druhé poloviny 19. století nádrž sloužila k uchovávání zásob vody, od té doby, co ji nahradil rezervoár Montsouris, je prázdná.





Zatímco celý tento vodovodní systém zásoboval jižní část města, do té severní byla přiváděna voda z vršku kopců nad dnešní čtvrtí Belleville, kde je také zachována podobná řada vodovodních domků.

Celá trasa, kterou jsme ušli dnes, je zároveň i hezkou a zajímavou procházkou. Bohužel domek královského vodovodního mistra, la Maison du fontainier, který je určitě tou nejzajímavější částí, není běžně přístupný. Dá se do něj podívat jen v rámci organizovaných prohlídek asociace Paris historique (informace TADY), nebo při Dnech evropského dědictví. Třeba zrovna tento víkend.


Adresy: Avenue Reille, rue de l´Empereur Valentinien, avenue René Coty, avenue de l´Observatoire






















Derain, Balthus, Giacometti

9. září 2017 v 12:00 |  Muzea a galerie
Jednoduše jen třemi jmény hlavních protagonistů se představuje jedna z nejzajímavějších výstav, kterou je momentálně možné v Paříži navštívit. Koná se v Muzeu moderního umění a jsou na ní konfrontována tři výtvarná esa první poloviny 20. století - André Derain (1880 - 1954), Balthasar Kłossowski, řečený Balthus (1908 - 2001), a Alberto Giacometti (1901 - 1966).




Všichni tři se spolu přátelili od 30. let, kdy se začali navštěvovat v ateliérech kolem Montparnassu a Saint-Germain, ale ve výstavním prostoru se spolu setkávají poprvé. Můžeme tak přímo na zdech muzea porovnávat jejich malířský styl v devíti malířských tématech. Tím prvním je auportrét, kde se autoři sami představují.



Devatenáctiletý Alberto Giacometti v roce 1920



André Derain a jeho rodina ve stejném roce



Balthus v roce 1935




Dalšími společnými tématy je zátiší, krajna, portréty společných přátel, díla se stejným modelem nebo se stejnou inspirací, pocházející od neoklasicismu až po dobu Courbeta či Corota, a také jejich návrhy kostýmů a scén pro divadlo.
Nahoře je zátiší podle Balthuse (1940), dole Derainovo (1938) a ještě níž Giacometti z roku 1960.












Ze všech 350 vystavených děl musím zmínit to, které patří mezi moje nejblíbenější. Kráčejícího muže Alberta Giacomettiho jsem viděla poprvé skutečného na jihu Francie v Saint-Paul-de-Vence v nádherných výstavních prostorách Nadace Maeght a i když jsem ho znala už předtím z fotografií, byla to láska na první pohled. Od té doby jsem se ho viděla už několikrát na různých místech od Paříže až po Washington a pokaždé z něj mám radost, jako bych potkala starého známého.
Giacometti vytvořil stylizovanou figuru, která se nakloněným tělem prodírá prostorem, ve třech verzích, které se od sebe liší právě náklonem těla a výškou. První dvě verze byly odlity v několika kopiích (první v deseti, druhá v devíti), zatímco třetí existuje jen v originále. Když se jedna z těchto kopií v roce 2015 dostala do dražby, byla prodána za 141 miliónů dolarů a stala se tak hned po jednom Picassově obrazu dílem, které kdy dosáhlo v prodeji nejvyšší ceny.




Mimořádnou zajímavostí, která není běžně vystavovaná, jsou také návrhy kostýmů, které v 50. letech tvořil André Derain pro různé divadelní scény. Ty dva vpředu vlevo byly vytvořeny pro Mozartův Únos ze serailu, dívčí kostým vzadu patřil Rosině z Lazebníka sevilského.


Výstava trvá až do 29. října 2017. Pokud máte do té doby naplánovanou cestu do Paříže a zajímá vás výtvarné umění, určitě si tento mimořádný projekt nenechte ujít.


Musée d'Art moderne de la Ville de Paris
16. obvod, 11 Avenue du Président Wilson


Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod
Vstupné 12 eur



Jak se tam dostat: metro Alma Marceau nebo Iéna (linka 9)









Další články


Kam dál

Reklama