Versailles - Malý Trianon / Petit Trianon

19. července 2017 v 12:00 |  Versailles
K popisu všech zajímavostí versailleského parku patří, vedle Velkého Trianonu a vesničky Marie Antoinetty, také Malý Trianon, který doplnil zámecký areál v roce 1768. Jeho stavbu si několik let předtím objednal Ludvík XV., který si přál vytvořit malý zámeček, ve kterém bude moci bydlet se svojí favoritkou Madame Pompadour. Ta se však dokončení zámku nedočkala a na jejím místě vedle krále ji vystřídala Madame du Barry.
Králův dvorní architekt Ange-Jacques Gabriel navrhl zámek v neoklasicistním stylu, který byl tenkrát na vrcholu módy, s průčelím, členěným sloupy s korintskými hlavicemi, s řadou slavnostních salónů a luxusně vybavenými ložnicemi, a se zahradou a parkem, v němž současně vyrostlo několik dalších staveb.




Ludvík XV. si nový zámeček užíval necelých šest let a právě v něm onemocněl černými neštovicemi, na které v květnu 1774 zemřel. Na trůn po něm nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., který zámeček věnoval své mladé manželce Marie-Antoinette.




Po Francouzské revoluci byl zámeček využíván jako hostinec. Napoleon Bonaparte ho po svém příchodu k moci věnoval své sestře Pauline a poté ho využívala jeho druhá manželka, císařovna Marie-Louise.
V době vlády Napoleona III. byl zámeček díky snaze císařovny Eugenie proměněn na památník Marie-Antoinetty a jako takový je prezentován dodnes, jak to dokazuje, kromě jiného, i její velký obraz v přízemí.







Řada salónů v prním patře zahrnuje nejen jídelnu, ale především ložnici Marie-Antoinetty, její pokoje, hudební salón, pokoje jejího služebnictva, a také kulečníkový sál. Královna prý byla jeho vášnivou (a dobrou) hráčkou.














Ložnice Marie-Antoinetty. V dobách Ludvíka XV. byl tento pokoj jeho kabinetem, který přenechal jako ložnici Madame du Barry. Později zde měla ložnici císařovna Eugenie, ještě později vévodkyně orleánská.











Jednou ze staveb v parku je i tzv. Francouzský pavilón, dokončený v roce 1750. V jeho blízkosti najdeme i zeleně dekorovanou letní jídelnu, ve které se panstvu servírovaly čerstvé potraviny z nedalekého královského statku.








Zámecká kaple je skrytá mezi ostatními budovami a bohužel jen málokdy je přístupná




Zámecké divadlo, postavené pro Marie-Antoinettu. Nahlédnout se dá dovnitř jen přes prosklené dveře a v téměř úplné tmě toho moc vidět není.








Marie-Antoinette nechala proměnit zámeckou zahradu na anglický park s jezírky, umělými skalami a jeskyněmi, lesíkem a několika altánky.



Belvédère stojí na výběžku nad jezerem. Má tvar osmiúhelníku a Marie-Antoinette ho používala jako hudební salonek. Přes prosklené dveře se dá nahlédnout dovnitř a obdivovat především podlahu, vykládanou z různobarevných druhů mramoru.











Na umělém ostrůvku stojí Chrám lásky, postavený v antikizujícím stylu s dvanácti korintskými sloupy, jehož strop je zdoben basreliéfy, zobrazujícími symboly lásky.



Od cesty, vedoucí k Vesničce Marie-Antoinetty, která odtud není už daleko, odděluje chrám úzký rozbahněný potok, který, jak je vidět, má svoje obyvatele.






Malý Trianon patří společně s Velkým Trianonem a Vesničkou Marie-Antoinetty do uzavřeného areálu, kam se dá vstoupit jen se zakoupenou vstupenkou za 12 eur. Společně se vstupným do zámku se dá pořídit i zvýhodněná vstupenka za 20 eur, a to v době, kdy nejsou pořádány hudební nebo vodní slavnosti, nebo za 27 eur v době hudebních či vodních slavností.
Další podrobnosti o vstupenkách a jejich koupi přes internet i informace a rady o tom, jak se dostat do Versailles, najdete TADY.




 

Dalida v Palais Galliera

17. července 2017 v 12:00 |  Muzea a galerie
Výstava, která se až do 13. srpna koná v muzeu Galliera, je určena především obdivovatelům Dalidy, italsko-egyptsko-francouzské zpěvačky, od jejíž smrti letos uplynulo už třicet let, a společně s nimi i všem milovníkům vysoké krejčoviny a krásných rób, které této možná poslední skutečné divě světových pódií patřily.
O jejím osudu a smutné smrti jsem tady už psala v minulosti v souvislosti s jejím hrobem na montmartreském hřbitově a s domem, v němž na Montmartru bydlela a v němž zemřela. Dnes si díky jejímu bratrovi, který spravuje její dědictví, můžeme prohlédnout její šatník, v němž jsou zastoupeny všechny nejslavnější francouzské i další světové oděvní značky, počínaje Diorem, přes Carven, Balmain, Azzaro nebo Yves Saint Laurent, které pro ni často navrhovaly šaty na míru.


Musée Galliera sídlí v krásném paláci nedaleko Trocadéra a je zaměřeno na oděvy, proslulé jednak pro svůj původ, značku nebo vznik, jednak pro slavné osobnosti, kterým patřily.
Své trvalé sbírky však kvůli jejich křehkosti běžně nevystavuje a zaměřuje se jen na krátkodobé expozice.



Hned u vchodu nás uvítají, kromě Dalidina životopisu a spousty fotografií, i její červené sametové šaty značky Jean Dessès, které svým hollywoodským stylem připomínají její začátky v 50. letech minulého století. Dál pokračuje výstava chronologicky a ukazuje nám jak její soukromý šatník s civilními šaty, které běžně nosila, tak i večerní šaty a kostýmy, ve kterých vystupovala. Překvapilo mě, že si často pořizovala od stejného modelu dvoje nebo i troje verze v různých barvách, ale taky a především to, jak jsou ty šaty maličké a jak útlý pas mají. Na fotkách to tak nevypadá, ani na jejich videích, ale musela být opravdu velmi drobná a štíhlá.















Oddělení, kde jsou vystaveny kostýmy, je vybaveno obrazovkami, na kterých běží klipy, v nichž je měla na sobě. Třeba zrovna tenhle nápadný.






Dalida, původním jménem Yolanda, svoji kariéru odstartovala vítězstvím v soutěži Miss Egypt. V souladu s tím se po celou svoji kariéru prezentovala a nápadné oblečení se stalo její poznávací značkou, stejně jako tvrdý a nápadný přízvuk ve francouzštině. Většina jejích večerních šatů a kostýmů je hodně odvážných, s velkými výstřihy, rozparky a korzety, s mnoha flitry, štrasem i peřím.
Na výstavě najdeme však i střízlivé a elegantní civilní oblečení, za kterým by slavnou zpěvačku málokdo hledal.
Celá jedna místnost je také věnována doplňkům, od desítek večerních střevíčků, přes šperky, klobouky, rukavice, kabelky a pásky až po kufry.






Závěr výstavy patří filmovým kostýmům, v nichž Dalida hrála především v 50. a 60. letech. Jsou zde vystaveny na pozadí plátna, na němž běží úryvky z těchto filmů.





Musím se přiznat, že Dalida nepatří zrovna mezi moje oblíbené zpěvačky, přestože jsem si její dávný koncert v Praze nenechala ujít. Byla krásná a její slávu považuji za zaslouženou, na mě však byla příliš glamour, příliš afektovaná a příliš šoubyznysová.
Přesto všechno si myslím, že výstava stojí za to, nejen kvůli seznámení se slavnou zpěvačkou, ale i s celou jednou epochou francouzské hudby.


Palais Galliera
16. obvod, 10, avenue Pierre Ier de Serbie
Výstava je otevřená do 13. srpna 2017
Denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod
Vstupné 12 eur, do 18 let zdarma


Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)

136 rue de Crimée

15. července 2017 v 12:00 |  19. obvod
Nový článek tady měl být původně už včera a měl být samozřejmě na téma 14. července. Celý rok jsem si schovávala fotky z loňského státního svátku, kdy jsem sice na žádnou vojenskou přehlídku nešla, ale po obědě jsem ve 12. obvodu natrefila na dlouhý průvod Republikánské gardy na koních, která se tudy po přehlídce vracela do svých kasáren ve Vincennes. Jenže jsem odjela na dovolenou s tím, že článek napíšu až tady, ovšem fotky jsem si zapomněla připravit a uložit do tabletu.
Takže vás zdravím z jižní Itálie a na řadu přicházejí jiné fotky, které tady mám sebou. Vyfotila jsem je při jedné cestě ze svého pařížského domova u parku Buttes-Chaumont na jednom z dvorků, kolem kterých v této lidové čtvrti často chodím. Dovnitř mě nalákal pohled na moje oblíbené květiny.






Rue de Crimée není zrovna příklad pařížské výstavnosti a půvabu. Začíná jako rue d'Aubervilliers na severu města u bývalé městské brány Porte d'Aubervilliers, za kterou se rozkládá tak trochu divoké předměstí Seine-Saint-Denis. Poté, co překročí široké kolejiště, které jen pár set metrů odtud končí na Gare de l' Est, mění jméno, stává se z ní Krymská a stáčí se mírně k východu. Cestou přes předměstí překonává širokou avenue de Flandre, která byla ještě nedávno nekontrolovaným pouličním tábořištěm afrických přistěhovalců, a zvolňuje až u kanálu Ourcq, který tady spojuje vodní nádrž Bassin de la Villette s parkem de la Villette. Ulice se tady zužuje a svoje poslední desítky metrů vede mezi nízkými domky, než začne šplhat do kopce podél parku Buttes-Chaumont, aby definitivně vyústila a skončila na place des Fêtes. V místech, než se poprvé dotkne parku, leží za vysokou tepanou bránou i náš dnešní dvorek.







Vlastně na něm není nic zvláštního, jen stará dlouhá zeď s řadou keřů a slézových růží a na druhé straně nízké domky s původními dílnami a chudými byty, jaké v tomto zastrčeném koutě na periferii připomínají, jak některé části Paříže vypadaly ještě před několika desítkami let.
I tady se však čtvrť mění, okolní staré domy padají k zemi jeden po druhém, developeři si mnou ruce a staví jeden panelák za druhým. A já věřím, že podobná místa, jako je tento obyčejný dvorek, tady ještě nějaký čas vydrží.













Přímo naproti dvorku leží jen přes ulici úzká brána, za kterou najdeme pravoslavný dřevěný kostelík sv. Sergeje Radoněžského. Kousek odtud pak můžeme obdivovat dřívější div techniky, jakým je zvedací most, jehož plocha se zvedne do výšky pokaždé, když se do kanálu Ourcq vydá nějaká loď. Zatimco motoristy a cyklisty to zastaví, pěší mohou přejít přes oblouk vedlejšího klenutého mostu.




Dalším lákadlem v okolí je, samozřejmě, park Buttes-Chaumont, ale o tom už jsem tady několikrát psala a jeho objevování nechám na vás.

Další články


Kam dál

Reklama