Château de Malmaison

Neděle v 13:00 |  Kousek za městem
Na náš dnešní nedělní výlet se vypravíme kousek západně za Paříž, do zámečku, ke kterému nás přivede krásná alej. V roce 1799 tady koupil Napoleon Bonaparte s manželkou Joséphine de Beauharnais (vlastním jménem byla Rose, jméno Joséphine přijala na Napoleonovo přání) zámeček, do kterého se po rozsáhlé rekonstrukci přestěhovali.
V roce 1809 se Napoleon s o šest let starší Joséphine, která mu nedokázala dát dědice (i když z prvního manželství měla dvě děti), rozvedl. Joséphine dál žila v zámku až do své smrti v roce 1814.









V zámku momentálně probíhá výstava, která mapuje "poslední Napoleonovu utopii" - cestu do Ameriky, kterou začal plánovat v roce 1815 právě tady v Malmaison, kam se uchýlil jako host Joséphininy dcery Hortense po své porážce u Waterloo. Touhu po Americe mu během společně prožitých let vnukla právě Joséphine, která byla původem kreolka a o Americe snila do té míry, že ze zámku vytvořila "malou Ameriku", především v zahradě, kde ve sklenících pěstovala rostliny, pocházející z Nového světa.
Napoleonovy plány na cestu do Ameriky ztroskotaly v srpnu 1815, kdy byl Brity převezen na ostrov Saint-Helène, kde 5. května 1821 umírá.



V zámku jsou všechny pokoje zařízeny původním nábytkem podle původní dispozice. Do Napoleonovy knihovny v přízemí byly navíc přidány některé předměty, jako například psací stůl a některé dekorace, které pocházejí z Tuilerijského paláce, kde Napoleon úřadoval od roku 1803 do roku 1815.



V mistnosti vedle knihovny nechal Napoleon zřídit zasedací sál, ve kterém se scházel se svými ministry, kteří za ním do Malmaison dojížděli



Jídelna



V celém zámku je velké množství obrazů Napoleona a Joséphine i Napoleonových byst









Císařovnin zlatý hudební salónek byl silně poškozený během války v roce 1870 a z původního vybavení přežil jen (lehce pozměněný) krb, vyřezávaný strop a dveře






Kulečníkový sál. Joséphine prý byla nadšenou a dobrou hráčkou kulečníku, který hrála každý den po večeři.



Napoleon při svém pobytu nechal zřídit, kromě schodiště v reprezentačních prostorách, i malé vedlejší schodiště, které vedlo z jeho pracovny přímo do jeho ložnice






V prvním patře najdeme především ložnice a Napoleonovy soukromé salóny



Tento stůl, vyrobený v roce 1810, doprovázel Napoleona do Slavkova a právě u něho řešil se svými generály bojové plány. Stůl je z pozlaceného bronzu a z porcelánu ze Sèvres.



Napoleonova ložnice



Ložnice císařovny, ve které zemřela 29. května 1814






Součástí expozice jsou i předměty, které si Napoleon nechal připravit pro svoje americké tažení. Nejde jen o nové uniformy a polní stan s celým vybavením, ale také stříbrné kosmetické vybavení, velkou spoustu stříbrného nádobí a zlacený jídelní servis, stříbrné příbory a další a další vybavení.









Zahradní průčelí. Sochy a vázy dříve zdobily královský zámek v Marly, postavený Ludvíkem XIV., vypleněný revolucionáři a zbořený za Napoleona v roce 1806.



Za zámkem najdeme rozlehlý anglický park, který od něj neodděluje, jak bychom čekali, udržovaná francouzská zahrada, ale stejně jako dříve velká rozkvetlá louka. Louka se seká jen dvakrát ročně, stejně jako za císařovny, kdy sloužila jako pastvina pro zvířata.















Joséphine vytvořila s velkým nadšením ohromnou zahradu s vytápěnými skleníky, kde pěstovala víc než 300 ananasovníků. Také její sbírka růží byla pověstná (Napoleon jí je nechal přivážet z celého světa) a v roce 1814 obsahovala víc než 250 různých druhů.
Na místě Joséphininy zahrady je dnes také malá květinová zahrada i s původním altánem, dřívější slávy ale nedosahuje (a navíc minulý týden růže ještě většinou nekvetly).



Další zahradu, tentokrát plnou pivoněk, najdeme u bývalých stájí. V těch jsou dnes vystaveny některé původní předměty i Napoleonovy kočáry.



Tento kočár používal Napoleon ve Waterloo...



... a na tomto jednoduchém voze se vezla jeho rakev na poslední cestu.


Pokud budete mít náladu na výlet za město, můžu vám návštěvu zámku, kam to není tak daleko, jen doporučit. Nejsou to žádné grandiózní a únavné prostory, jako v některých jiných zámcích, a navíc se tady určitě nebudete tlačit s davy dalších turistů.


Château de Malmaison
Avenue du château de Malmaison
92500 Rueil-Malmaison (Hauts-de-Seine)

Otevřeno denně kromě úterý: duben-září 10-12.30 hod a 13.30-17.45 hod v týdnu a do 18.15 hod o víkendu, říjen-březen 10-12.30 hod a 13.30-17.15 hod v týdnu a do 17.45 hod o víkendu

Vstupné: běžně 6,50 eur nebo v době výstav 8,50 eur. Vstup pouze do parku 1,50 eur. Každou první neděli zdarma.


Jak se tam dostat: buď RER A do stanice "Rueil-Malmaison" a potom pěšky nebo autobusem 27 do stanice "Le château". Druhá možnost je metrem 1 do La Défense, a odtud autobusem 258 přímo do stanice "Le château". Pozor, linka 258 má více tras a konečných, vy musíte jet tím autobusem, který má červené (a ne žluté) číslo.
Pokud pojedete RER, budete potřebovat speciální lístek Billet Origine Destination (měl by na tuto trasu stát kolem 3-4 eur), na autobus potom potřebujete jízdenku Ticket+. Pokud byste jeli metrem a potom autobusem, potřebujete jen dvě jízdenky Ticket+.




 

Paris on line 4 - 5 - 6 - 7

Středa v 12:00 |  Různé
Až budete plánovat cestu do Paříže, hlavně si dejte pozor, jestli ve stejnou dobu nejedu taky. To byste totiž měli zaručené špatné počasí. V poslední době umím zařídit v Paříži jen zimu a déšť nebo vedro na padnutí.

Čtvrtý den posledního pobytu, to znamená minulý pátek, jsem v dešti volila výstavu, a to ne jen tak ledajakou. V Národní knihovně (v té, co vypadá jako čtyři velké otevřené knihy), je až do 23. srpna expozice o Edith Piaf ke 100. výročí jejího narození. Jestli jedete do Paříže a máte ji rádi, nezapomeňte se tam zastavit. Výstava je plná dokumentů, fotografií, předmětů z jejího života, šansonů i úryvků z filmů. Ještě se tady k ní vrátím podrobněji.






Po výstavě jsem si konečně udělala dlouho plánovanou procházku novou čtvrtí podél řeky za knihovnou, kde na místě bývalých skladišť a doků udivujícím tempem vyrůstá nová moderní zástavba. Už nepršelo, ale širokými ulicemi foukal ledový vítr a když jsem přišla večer domů, byla jsem tak vymrzlá, že jsem si připadala, jako bych strávila celý den na lyžích. Fakt. I na tu horkou polévku došlo.






Pátý den a tedy v sobotu se konala Muzejní noc. Plány byly velkolepé, ale nakonec čas tlačil tak, že z nich moc nezbylo. Tím prvním, kam jsem zamířila, bylo Musée Eugène Delacroix. V minulosti jsem tam už několikrát byla, mám ráda zahradu s ateliérem, ale chtěla jsem ho vidět po loňské rekonstrukci. Ta se, myslím, hodně povedla.





Při příležitosti Muzejní noci bylo zpřístupněno i UNESCO, což pro mě byl se všemi uměleckými díly, které jsou tam nashromážděné a vystavené, zlatý hřeb programu. Už několikrát jsem se tam snažila dostat, není to nic jednoduchého, jednou už jsem měla prohlídku domluvenou, ale nakonec ji na poslední chvíli zrušili, když paní, která to tam má na starosti, onemocněla. Proto to teď byla jasná volba.









Šestý den byla neděle a ta začala dopoledne prohlídkou jednoho z nejbohatších pařížských paláců minulosti. Příběh jeho majitelky, polsko-židovsko-ruské kurtizány, která se nakonec stala portugalskou markýzou, je tak poutavý, že by si zasloužil film. Aby trumfla Paříž, která nad ní ohrnovala nos, nechala si postavit dům, na kterém spolupracovali ti nejlepší umělci té doby. Má tam, kromě jiných skvostů, i schodiště z onyxu a v koupelně stříbrnou vanu se zlatými kohoutky. Taky tady někdy budou i s celou další nádherou.





A protože v neděli se vyčasilo, ale na výlet za město už bylo pozdě, skončili jsme v Jardin des Plantes, v neděli silně přelidněné botanické zahradě, kde jsem se kochala hlavně v růžové zahradě.









Sedmý den byl i můj tentokrát poslední. Dopoledne jsem se sešla s Hankou, která taky občas píše o Paříži a zrovna teď tam ještě je. Dvě Hanky v Paříži zašly do Pure café a probraly, co se dalo, jen na tu společnou fotku zapomněly.



Později jsem objevovala nové uličky pod hřbitovem Père Lachaise...







... a ještě jsem to stihla vzít domů přes Montmartre. Z toho se pro mě v poslední době stává rituál, ač je nemám ráda a nepěstuju, ale poslední den v Paříži prostě patří Montmartru a ještě konkrétněji Musée de Montmartre. Po předloňské rekonstrukci zahrad dokončili loni na podzim opravu další budovy, která k muzeu patří, a značně rozšířili sbírky.






Jistě, správně hádáte - protože jsem ten den odjížděla, udělalo se krásně a teplo. Zimu a déšť jsem si totiž zabalila do kufru a přivezla sebou do Prahy.


Paris on line 1- 2 - 3

15. května 2015 v 2:08 |  Různé
Hektické dny před úternim odjezdem do Paříže, abych to, probůh, všechno stihla, způsobily, že jsem se vůbec nestihla předem těšit, ani jsem si nestačila udělat nějaký plán, co tady všechno chci tentokrát vidět. Jako vždycky mám pocit, že musím stihnout všechny akce, zajít všude a sejít se se všemi. Proto se taky i na blog dostávám až dnes, třetí den.

První den, v úterý, jsem si jen užívala, že nic nemusím a můžu si dělat, co chci, jupí, a že jsem konečně zase tady. Vždycky jsem první den jak utržená z řetězu. Ke kavárnám a výstavě přibyla tentokrát úplnou náhodou nemocnice Pitié Salpetrière a lékařská fakulta s historickou knihovnou a muzeem (takovým tím typickým lékařským s exponáty z předminulého století, jako jsou různé orgány a malformace a nádory naložené v lihu). Všechno bude časem na blogu podrobněji (až na ty nádory, ty byly dost odpudivé). Fakulta sídlí v zajímavém komplexu budov bývalého kláštera poblíž boulevardu Saint Germain. Večer opět na milované Butte aux Cailles, kterou jsem tady měla shodou okolností jako poslední článek před odjezdem.



Nemocnice Pitié Salpetrière. Už se těším, až se pochlubím, co jsem tady objevila.



Dvůr lékařské fakulty. Tady se to musí studovat samo.


Druhý den, tj. včera, byl podle předpovědi počasí (která vyšla do puntíku) poslední hezký den, tak jsme jeli na výlet. Kousek západně od Paříže leží městečko Malmaison, kde v místním zámku žila po rozvodu s Napoleonem císařovna Josefína. Zámeček je půvabný a akorát tak velký, aby vás nezahltil zážitky a informacemi.




Vedle zámku je v bývalé továrničce zřízená galerie, kde až do června probíhá výstava obrazů Maurice de Vlaminck. Pro mě absolutní vrchol této cesty, už to nic jiného nemůže překonat. Na výstavě se nesmí fotit, ale ještě sem po návratu do Prahy dám příští týden nějaké informace, protože pokud máte rádi generaci malířů z přelomu 19. a 20. století, tak tam prostě musíte.



Třetí den a tedy dnes ráno obloha neslibovala nic mimořádného a taky to dodržela. Zmokla jsem přes den třikrát (zatímco deštník odpočíval v kufru, samozřejmě) a ochladilo se na 10 stupňů. To mi ovšem nebránilo prochodit celé odpoledne na Montmartru. Dostala jsem se konečně do zahrady, kterou jsem zatím znala jen přes mříže (vstup je skrytý v uličce passage des Abbesses a pozor, je otevřená až odpoledne od 3)...






... podívala se na výstavu (v Atelieru Roussard v rue du Mont Cenis jsou vystavené obrazy malíře, který se proslavil pod jménem Gen Paul - ve skutečnosti se jmenoval Eugène Paul. Jeho ateliér je dodnes vidět z ulice v avenue Junot.)...




... prošla se po známých místech, nesnesitelně ucpanými davy, a u malinove tarteletky ve své oblíbené pekárně Coquelicot na rue des Abbesses jsem si konečně naplánovala, co vlastně budu dělat v těch pár příštích dnech, co mi ještě zbývají (zní to, jako bych se chystala na onen svět, ale víte, jak to myslím).

Další články


Kam dál

Reklama