Velká procházka v 20. obvodu / Une grande balade dans le 20ème

Úterý v 12:00 |  20. obvod
Dnes se budeme procházet po místech, kam turisté nechodí, a která leží tak daleko od turistického peklíčka v centru, že je turistické průvodce většinou ani nezmiňují. Přesto jsou plná zajímavých věcí, maličkostí, drobných příběhů, které skládají dohromady historii té jiné Paříže, obyčejné, s lidským rozměrem. Chodím tam ráda, cítím se tam dobře a chtěla bych vám několik svých oblíbených míst ukázat.
Dvacátý obvod, nebo arrondissement, jestli chcete, se jako všechny další pařížské obvody skládá ze čtyř čtvrtí. Tady je to na mapě od severu k jihu čtvrť Belleville, o které jsem na blogu už dost psala, potom nejdál z centra Saint-Fargeau, čtvrť Père-Lachaise, kterou nejspíš znáte podle stejnojmenného hřbitova, a úplně na jihu dvacítky největší a nejlidnatější čtvrť Charonne. Ta byla dříve obyčejnou zemědělskou a vinařskou vesnicí za hranicemi města, ke kterému byla připojená v roce 1860, a dodnes se jí říká "le village de Charonne", vesnice Charonne. Uchovala si místy svůj venkovský ospalý vzhled a dokonce na ni zapomněli i se stavbou metra - pokud se říká, že v Paříži to není k metru odnikud dál, než tři sta metrů, tak tady to neplatí.




Srdcem dřívější vesnice a dnešní čtvrti vždy bylo a dodnes je náměstíčko place Saint-Blaise před farním kostelem Saint-Germain-de-Charonne. Ten se svými částečně románskými základy a sloupy v lodi pochází z 12. století, ale v následujících stoletích byl mnohokrát přestavován a rekonstruován. Podrobně se na něj podíváme někdy příště; se svojí historií a vzhledem si to určitě zaslouží, stejně jako malý hřbitov, který přiléhá k jeho zadní části.












Přímo naproti starého kostela leží nový moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje s byzantským půdorysem i výzdobou




Jen pár kroků kousek od náměstí směrem k rue de Bagnolet leží bývalé nádraží malého železničního okruhu, které tuto čtvrť v minulosti obsluhovalo. Podobná nádraží jsou rozeseta po všech předměstských čtvrtích po obvodu Paříže a poté, co bylo provozování této železnice ve 30. letech minulého století ukončeno, často slouží ke kulturním účelům.
Tady v Charonne bylo nádraží využito jako koncertní klub La Flèche d´or, Zlatý šíp, pojmenovaný podle slavného vlaku, který v letech 1926 až 1972 spojoval každodenně Paříž s Londýnem. Klub, založený v 90. letech, bohužel právě před několika měsíci svoji činnost ukončil; zahubily ho stížnosti okolí na hluk a nedostatek financí na protihlukové úpravy.
Přímo naproti se koleje bývalé železnice zakusují do svahu, na jehož úpatí stojí obyčejný věžák. Na jeho střeše však funguje jedna z nejobletovanějších restaurací a klubů v Paříži Mamma Shelter, která je součástí známého francouzského řetězce a kterou každá správná pařížská blogerka navštěvuje a popisuje na svých stránkách (ne, nejsem správná pařížská blogerka, nebyla jsem tam). To jen kdybyste něco podobného hledali. Nahoře street art vedle vstupu do Flèche d´or.








Z náměstí se vine dolů hlavní osa bývalé vesnice, rue Saint-Blaise se svými půvabnými nízkými starými domky. Mám ji jednoduše vypálenou v srdci i v hlavě. Když jsem sem přišla poprvé někdy před deseti lety, byla ošuntělejší, za dřevěnými výlohami se prodávalo obyčejné zboží a pár bister a kavárniček hostilo v poledne tak maximálně hrstku dělníků v montérkách, zatímco navečer se tady scházeli studenti a rodící se vrstva hipsterů. Ti také čtvrť proměnili; modernizace vytlačila z krámků železářství a obuvnictví, které nahradily galerie, hipsterské kavárny a módní zboží. Naštěstí tady zatím ještě nejsou turistické obchody se suvenýry a pohlednicemi, ale nerada bych to zakřikla.
Jednou z nových restaurací je tady Café Lumière, které vidíte na horní fotce po levé straně. V poslední době jsem se tady několikrát zastavila, naposled minulý týden na oběd, a můžu ji jen doporučit.











Jeden z místních zaměstnanců. Nechá se drbat za ušima a hlasitě přede.








Strašně mě tady baví ten venkovský vzhled, kočičí hlavy, tráva, která prorůstá dlažbou, ohromné pestře pomalované květináče na patnících a staré barevné výklady obchodů. Kolmé uličky jsou uzounké a domky v nich vypadají, že pamatují ještě předminulé století.








Vedle nově otevřené galerie, která tady ještě před pár měsíci nebyla, se na vratech domu nově vyjímají bílé postavičky, typické pro tvorbu jednoho z nejslavnějších pařížských streetartových umělců Jérôma Mesnagera.



Další nová restaurace nebo kavárna? Sem s nimi!








Jednou z kaváren, která tady byla už v době, kdy jsem sem přišla poprvé, je Le Magnolia, které dal jméno stejnojmenný strom, který ji kryje svým stínem. Když jsem poblíž, káva zrovna tady je pro mě prostě povinnost (a radost, samozřejmě). Kavárna nedávno prošla změnou vzhledu, naštěstí jen zvenku, kde současné nevzhledné zelené plastové židle nahradily původní červenobílé proplétané proutěné. Ostatně, jak to tady vypadlo dřív, se můžete podívat v tomto klipu Zaz:







Na náměstíčku před kavárnou stojí moderní fontána (kterou jsem ještě nikdy neviděla tryskat, ale dobře, říkejme jí tak) se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.




Přímo za Magnólií vede dozadu mezi domy malebná úzká ulička, bohužel soukromá a na obou koncích uzavřená mříží. Pokud se chceme dostat na square des Grès, parčík s dětským hřištěm, musíme to obejít kolem bloku.




Spodní část rue Saint-Blaise bohužel o svoji starobylost přišla, jsou tu nastavěné vysoké moderní domy. Naše další kroky ale stejně povedou doprava po rue Vitruve.







Pamětní deska na jednom z domů nám připomene, že tady ve svém mládí žila slavná zpěvačka, která se sice narodila v Alsasku, ale celý život prožila v Paříži. Jmenovala se Monique Serf, ale proslavila se pod jménem Barbara.







Přes rue des Pyrenées se dostaneme na křižovatku s rue des Haies. I tady najdeme kromě krásné rohové policejní stanice řady nízkých původních domů a zrekonstruovaných starých dílen, ve kterých dnes sídlí různé firmy.












Najdeme tady také kuriozitu, jakou je sdílená zahrada umístěná na střeše moderního ekologického komplexu bytů. Pro veřejnost je otevřená v neděli odpoledne.







Další zajímavostí, kterou nikdy nevynechám, je krámek na rohu rue des Orteaux a rue des Vignoles. Kromě renovace nábytku a postrování se majitel věnuje i prodeji starého nábytku a nejrůznějších starých bytových doplňků. Nejradši bych mu ten obchůdek ze zvědavosti celý prolezla, ale stydím se.





Naše cesta bude pokračovat po rue des Vignoles. Název nám napovídá, že má něco společného s vinicemi, a je to tak, Charonne bývalo vinařské městečko a tudy, kudy se dnes procházíme, vedly dřív mezi vinicemi jen úzké stezky. Rue des Vignoles je pozůstatkem jedné z nich a přestože hned její začátek dostal někdy v 80. letech pecku v podobě vysokého paneláku, který nahradil kus staré zástavby, zbytek ulice se vine v původní venkovské trase. Je tady klid a ticho, až by jeden řekl, že tady chcíp pes.




(Nechcíp, jen se vyhřívá na slunci.)




Z rue des Vignoles vybíhají četné uzounké kolmé uličky. Některé z nich jsou slepé, jiné se v hloubi vnitrobloku proplétají a spojují. Vtipnou kuriozitou je passage Dieu a impasse Satan, Boží a Satanova ulička, které se na svých koncích setkávají. Bohužel některé z těchto uliček byly při rekonstrukci před pár lety pobořeny, ať už celkově nebo částečně, a na jejich místě byly postaveny nové, naštěstí respektující starou strukturu uliční sítě i vzhled.




























K půvabu ulice je nutné připočítat také pohledy do starých dvorů








Rovnoběžně s rue des Vignoles leží malé půvabné náměstí place de la Réunion. Pokud byste se sem vypravili ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, najdete tady kolem pestře puntíkované kašny rušný trh.







Na rue des Vignoles na nás mezitím čeká posezení v rohové kavárničce Le 20ème art, která v létě expanduje barevnými židlemi daleko do náměstíčka, které před ní leží. Kdo by si radši poseděl v parku, má příležitost hned vedle v Jardin Casque d´Or.



Park svým názvem připomíná sladkobolný film z roku 1951, který ztvárnil údajně skutečný příběh, který se tady, ve 20. obvodu (jen o něco výše v Belleville) stal. Hlavní roli prostitutky Marie, přezdívané kvůli zářivě blonďatým vlasům Casque d´Or, Zlatá přilba, o kterou se až k smrti poperou dva Apačové (jak se tehdy říkalo pařížským páskům), hrála Simône Signoret.
Konec kulturního okénka, jdeme dál po rue des Vignoles. Vlastně moc daleko nedojdeme, hned naproti kavárně leží jedna z těch půvabných uliček, do které určitě musíme nakouknout.



Impasse Saint-Pierre je v některých svých místech široká opravdu jen na rozpažení rukou. Přesto tady lidé mají před dveřmi nastavěné květináče i bicykly, a abych jim takové bydlení nezáviděla, přemýšlím, jak sem dopravují objemnější nákupy, nebo jak se, probůh, stěhují.











No a taky tady můžete potkat svoji oblíbenou blogerku (photo B.S.)




Jen o pár metrů níž na křižovatce s rue de Buzenval leží další kavárna, nebo spíš hospoda. Tahle není hipsterská, sedávají před ní chlapi v montérkách a staří Arabové v dlouhých bílých košilích.




Přímo přes křižovatku leží další restaurace, a pozor, tady budeme rozumět. Jde totiž o polskou restauraci s typickými polskými jídly, jako jsou pierogy nebo sernik a taky pivo. Vlastně piwo.
Zajímavý je i nápis z boční strany budovy. Familistère Paris připomíná jeden ze sociálních a tak trochu utopických projektů společného komunitního bydlení z druhé poloviny 19. století, ze kterého později po vyprchání idejí zůstal jen velký a dnes památkově chráněný komunitní dům v městečku Guise u belgických hranic, a také síť družstevních prodejen se stejným názvem, která zanikla v 70. letech minulého století (a kterou bychom mohli přirovnat k naší Včele nebo Jednotě). Jedna z jejich pařížských prodejen byla tady, v chudém Charonne, a předpokládám, že ten nápis už bude dnes památkově chráněný







Přímo pod křižovatkou leží další ulička, spíš dvorek, se starými budovami dílen, které si na kanceláře a sály zadaptovala španělská Národní konfederace práce, tak trochu bizarní anarchistická organizace, která se tady usadila v roce 1946. Kromě jejich vlastní činnosti tady pořádají kurzy španělštiny a i když by se jich dnes městská správa ráda zbavila, zatím ještě nepřišla na to jak, takže pořád ještě si sem můžete zajít třeba na flamenco.







Těsně pod anarchisty začíná moje nejoblíbenější část ulice. Vévodí jí, samozřejmě, zase restaurace. Jmenuje se Les mondes bohèmes, Bohémské světy. Svým zařízením a vybavením je roztomilá, pestrá, nenucená. A dělají tady dobrý kuskus, jestli ho máte rádi.















S restaurací sousedí malá dřevěná čtvrť, která si říká Eden Bio. Je postavená celá z ekologických maateriálů, je energeticky soběstačná, udržitelná, eko, bio a nevím co ještě. Nahradila život kolem dvou starých uliček, které údajně nebylo možné zrekonstruovat a zachránit, ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout hůř, tak díky aspoň za to. Za ní vzadu máme výhled na věž moderního kostela Saint Jean Bosco, kam se nakonec taky podíváme.















Jediným pozůstatkem starých časů je tady nízký domeček s dvorkem na konci uličky Impasse des Souhaits




Na opačné straně rue des Vignoles zůstalo všechno při starém. Tady se nebouralo, pořád zde lidé žijí jako před sto lety. Tři uličky, Passage de Bergame, Impasse Poule a Impase Rolleboise, plné zeleně, barevných okenic, tepaných mříží, divokých koček a nejroztodivnějších dekorací, jsou moje nejoblíbenější. Nahoře a dole Impase de Bergame.















Impasse Poule, kde modré okenice připomínají Provence. Růžové zdi, za kterými žije vietnamská výtvarnice Truong, jsou ověšeny kopiemi antických kachlů a ze všeho nejvíc tady máte pocit, že kdyby byla ulička o metr širší, ztratíte se v záplavě zeleně.























Impasse Rolleboise, kde procházíte kolem domečků se zahrádkami a která končí ledabyle přivřeným křivým plůtkem, za kterým stojí nízký baráček















Naproti těmto třem uličkám najdete v rue des Vignoles další, tentokrát už poslední restauraci. La Petite Fabrique patří svým zaměřením k té bio eko čtvrti, s níž sousedí. Uvnitř je hezká, se zdí z přírodních cihel a s židlemi, připomínajícími thonetky, kávu mají dobrou a těstoviny, které jsem tu jednou měla, byly skvělé (fotku bohužel nemám).




A pokud máte chuť na něco nezdravého, hned vedle v nízkém domku sídlí pravá newyorská burgrárna




Mezitím jsme došli až k ústí ulice do boulevardu de Charonne. Tvrdila jsem, že La Petite Fabrique je poslední restaurace v rue des Vignoles, ale není to tak úplně pravda. O blok níž, až na rohu s bulvárem, leží ještě jedna. Nemám ji osobně vyzkoušenou, ale je mi sympatická svým tradičním pařížským vzhledem. Dvě fotky, které jsem tady udělala v rozmezí asi dvou let, tak trochu symbolizují vývoj této čtvrti - nejdříve chlapi v montérkách, později hipsterký vousáč.








Když obejdeme dva bloky, dostaneme se do rue Alexandre Dumas. Tam stojí kostel Saint Jean Bosco, který jsme viděli průhledem z rue des Vignoles. Kostel ve stylu Art déco byl postavený v letech 1937 - 1938 a je zasvěcen zakladateli kongregace salesiánů.




Architekti kostela se pro jeho železobetonovou konstrukci i vzhled inspirovali slavným architektem Augustem Pérretem



Kostel je plný krásných vitrážových oken a nástěnných mozaik, inspirovaných jednak životem svatých, jednak litaniermi Panny Marie. Mezi svatými na zdi najdeme i zpodobnění jednoho z dřívějších pařížských kardinálů.






Naši procházku od kostela ke kostelu ukončíme na boulevardu de Charonne, odkud je to nejblíž ke stanici metra Alexandre Dumas, ze které se dostanete zpátky do civilizace.

Touto záplavou slov a fotografií jsem chtěla ukázat, že Paříž není jen Eiffelovka a Champs Elysées, že má svoje další a tak trochu skryté půvaby, tradice a památky na staré časy. Asi by však nebylo dobré, kdyby se do úzkých starých uliček nahrnuli turisté ve velkém a kdyby se tady ospalý klid kaváren, parků a zákoutí změnil k nepoznání. Konec konců víme všichni, jak to dopadlo na Montmartru.


Jak se tam dostat: pokud byste chtěli sledovat dnešní trasu, ke kostelu Saint-Germain de Charonne se dostanete nejlépe po rue de Bagnolet od metra Porte de Bagnolet (linka 9), nebo v opačném směru od metra Alexandre Dumas (linka 2). V tomto případě se dá tato procházka spojit se zkoumáním uliček za zdí hřbitova Père Lachaise, nebo s prohlídkou samotného hřbitova.



A ještě kde jsme dnes chodili:







 

Mozart v Opeře Garnier / Mozart dans l´Opéra Garnier

Sobota v 12:00 |  9. obvod
Opera Garnier v samém centru města je typickou stavbou stylu francouzského Druhého císařství, doby vlády Napoleona III. a tedy doby kolem roku 1860. Architektem stavby byl Charles Garnier, jehož jméno se dnes k názvu Opery přidává, který ji dokončil v roce 1875. Je plná zlata, mramoru, světel, štuků, ozdob, soch a obrazů, kudrlinek a krucánků. Cílem stavby bylo ohromit diváky a daří se to s úspěchem dodnes.




Málokdo ví, že Operu je možné navštívit i mimo představení. Kromě běžných prohlídek, organizovaných po celý rok, se v ní konají tématické výstavy. Ta současná připomíná tři návštěvy Wolfganga Amadea Mozarta v Paříži a právě na ni se dnes podíváme.



Malý Wolfgang navštívil Paříž poprvé, když mu bylo sedm let, kdy ho jeho otec přivezl do Francie, aby své zázračné dítě představil francouzskému dvoru a aristokracii. Podařilo se mu dosáhnout toho, že se Wolfgang i jeho sestra představili králi Ludvíku XV. při příležitosti Nového roku 1764, kdy děti sklidily velký úspěch. Do Paříže se rodina Mozartových vrátila o dva roky později, kdy Wolfgang sice u dvora nehrál, ale koncertoval v salónu vlivného šlechtice price de Conti, člena mladší královské bourbonské větve.
Vzpomínka na pařížský úspěch přivedla Mozarta do Francie potřetí v roce 1778. Tentokrát však tolik štěstí neměl a i když se hodně snažil, nedostal se ani ke dvoru, ani do šlechtických rodin. Navíc zde jeho matka, která ho doprovázela, onemocněla a během pařížského pobytu zemřela.
Pařížská Opera si všechny tyto události připomíná letos novým mozartovským cyklem. V jeho rámci na výstavě představuje dokumenty, obrazy, plakáty, fotografie, partitury, návrhy scén a kostýmů i různé listiny a dokumenty, které připomínají Mozartovo spojení s Francií.



Kostým Dona Giovanniho z roku 1956



Kostým Královny noci z Kouzelné flétny z roku 2000




Krásné kostýmy z baletu Park, který Opera uvedla na Mozartovu hudbu v roce 1994



Kostým z Figarovy svatby z roku 2010



Pro Mozartovy opery navrhovali kostýmy i slavní umělci. Pro Únos ze serailu je navrhl v roce 1951 André Derain. Shodou okolností v Muzeu moderního umění v Paříži probíhá momentálně jeho výstava, kde je podobných návrhů kostýmů vystaveno mnohem víc.




Vlastnoruční Mozartova partitura árie z Dona Giovanniho z roku 1787. Tu v roce 1855 odkoupila francouzská operní zpěvačka Pauline Viardot. Mělo by jít pravděpodobně o části partitury, kterou Mozart vytvořil v roce 1787 v Praze, a některé části, které dopsal před premiérou ve Vídni v roce 1788. Zpěvačka nechala partituru svázat do osmi svazků a vyrobit na ni novogotický dřevěný kufřík. Po své smrti ji odkázala Francouzské národní knihovně, která ji na výstavu zapůjčila.




Na výstavě jsou prezentovány i fotografie z různých představení. Musím se přiznat, že tento moderní Don Giovanni by mě asi moc nenadchl.




Výstava je současně příležitostí, jak si prohlédnout prostory Opery, třeba toto monumentální slavnostní schodiště












Ne každého to ovšem zajímalo :-)




Hlediště pojme 2200 diváků a na jeviště se vejde 450 účinkujících
















Křišťálový lustr váží šest tun. Strop vyzdobil v roce 1964 Marc Chagall a pokud vás zajímá, jak vypadal strop předtím, než jeho přemalování bylo svěřeno slavnému ruskému malíři, odpověď dá výstava v operní knihovně, která je také pro návštěvníky otevřená.







Nejobdivovanější částí opery je Grand Foyer (viz i úvodní fotografie), kde je všechna ta nádhera ještě koncentrovanější. Leží napříč budovou v prvním patře a je propojená s lodžií, která se otvírá na náměstí před Operou.







Vstupní vestibul se sochami slavných hudebních skladatelů




Průčelí Opery


Výstava trvá do 24. září, Operu však můžete navštívit i potom. Je otevřená každý den od 10 do 16,30 hod (s výjimkou 1. ledna a 1. května a mimořádných okolností, kdy to vyžaduje provoz. Seznam těchto mimořádných dnů najdete TADY).
Vstupné 12 eur v době výstav, 11 eur mimo dobu konání výstav, děti do 12 let zdarma
Vstup z nároží rue Scribe a rue Auber.



Jak se tam dostat: metro Opéra (linky 3, 7, 8)
















Léto u Bassin de la Villette / L´été auprès du Bassin de la Villette

9. srpna 2017 v 12:00 |  19. obvod
Bassin de la Villette je velká vodní nádrž na severovýchodě Paříže, do které se vlévají vodní kanály ze severní periferie, které v této oblasti sloužily jako dopravní tepny pro přepravu nákladů. Jejich vybudování prosadil Napolen, který tak Pařížanům přinesl nejen vodní cesty, ale vybudováním rozlehlé nádrže také zásobárnu pitné vody.
Nádrž už dávno ke svým původním účelům neslouží; pitnou vodu čerpá Paříž z jiných zdrojů a dopravní obsluha se vybudováním okružního bulváru přenesla na souš. Vodní cesty, včetně známého kanálu Saint-Martin s romantickými klenutými můstky, který z nádrže vytéká, slouží dnes tak maximálně k turistickým plavbám.
Vodní nádrž byla v posledních letech čím dál více zapojovaná do akce, které Pařížané říkají Paris plage. Původně se jednalo o pláž, vybudovanou podél pravého břehu Seiny, odkud byl vždy během srpna odveden provoz, navezen písek a rozmístěna nejrůznější plážová zařízení.
V letošním roce je v centru pláž o něco chudší, hlavně chybí písek, kterého se Paříž vypovězením smlouvy s dodavatelem rozhodla vzdát. Centrum plážových a zábavních aktivit se od Seiny přesunulo spíš k Bassin de la Villette, kde byly vytvořeny přímo v nádrži tři plavecké bazény a po obou březích nepřeberné množství zábavy.








Pokud se chystáte ještě teď v létě do Paříže, nezapomeňte si plavky, pokud ovšem máte odvahu vlézt tady do vody. Ta je sice pravidelně a pečlivě kontrolovaná, ale jen v průběhu minulého týdne zde byl dvakrát celodenní zákaz koupání, protože výsledky rozborů překročily normy. I přesto a přes chladné počasí tady bylo v dalších dnech koupajících se dost.
















Kromě koupání tady mají návštěvníci k dispozici i různé vodní hrátky pro děti, ale mohou si tady půjčit také šlapadla, čluny, nebo se učit jezdit na paddleboardu. Přes nádrž můžete také svištět zavěšení na kladce, nebo si zahrát různé hry.















Na břehu nechybí kavárny, stánky se zmrzlinou a další občerstvení a také spousta rozmístěných lehátek, stolečků a laviček. Zastavit se můžete také u charitativních obchůdků, kde se prodávají různé umělecké i "umělecké" artefakty, nebo se na levém břehu nádrže podívat k tanečnímu parketu. Když jsme šli v pozdním odpoledni kolem, konala se tam zrovna tancovačka, jak by se řeklo u nás, "pro dříve narozené", a byla to docela bizarní podívaná. Všem těm nadšeným tančícím tady totiž veleli dva vysloužilí a znudění rastafariáni, kteří to celé organizovali.
























Z nádrže vytéká voda zdymadlem do kanálu Saint-Martin

Všechny akce u Bassin de la Villette jsou zdarma (jen při příchodu musíte projít dnes už všude obvyklou kontrolou). I v případě, že se nehodláte ani koupat, ani tančit, ani nemáte zájem o další aktivity, stojí za to se sem podívat, posedět u skleničky a projít se kolem vody.


Jak se tam dostat: metro Stalingrad nebo Jaurès (linka 2 a 5)









Další články


Kam dál

Reklama