Bernard Buffet - Retrospektiva / Retrospective

Včera v 12:00
O dvou výstavách malíře Bernarda Buffeta, které se na rozhraní loňského a letošního roku konají v Paříži, jsem se už zminovala v prosincovém článku TADY. Zatímco ta menší výstavě, která je pořádaná v Musée de Montmartre, zahrnuje především portréty, zátiší a obrazy Paříže, na druhé výstavě, která se koná v Muzeu moderního umění, najdeme v rámci retrospektivy malířova díla velký a podrobný výběr ze všech jeho malířských období.



Bernard Buffet se narodil 10. července 1928 a už v devatenácti letech měl první výstavu. Už tehdy od něj stát koupil první obraz a jeho úspěchy se začaly téměř okamžitě množit. Už tehdy si vybudoval svůj typický expresionistický styl, který se dá lehce rozpoznat podle ostrých hran a černých linií. Od svých dvaceti let hodně vystavoval a hodně prodával a tak to zůstalo po celý jeho život.



Buffet maloval v průběhu svého života celou řadu témat, od portrétů vlastních i cizích, přes zátiší, městskou krajinu, obrazy, inspirované Biblí, mytologií a literaturou, přes zvířata, cirkusové klauny, ale také hrůzy války a jiné děsivé obrazy. Zabýval se také ilustracemi a grafikou. Na výstavě je každé z těchto období bohatě zastoupeno a zdokumentováno a my si je tady jen ve stručnosti projdeme.






Vlastní portrér, 1949



Ateliér, 1947



Zátiší, 1952



Klaun s trombónem, 1955



Akrobati, 1955



Hrůzy války: zastřelení, 1954



Vpředu Beran, 1960, vzadu Ptáci, 1959



Obálka časpisu Stern, Muž roku: Mao, 1965



Ke konci svého života maloval Buffet faktaskní obrazy, mnohem pestřejší než ty z prvních období. Zachycoval na nich zvláštní scény, jako například bláznivé ženy nebo řadu hlav, stažených z kůže. S postupující nemocí (trpěl Parkinsonovou chorobou) byly jeho obrazy čím dál děsivější. Zemřel 4. října 1999.



Hlava stažená z kůže, 1964



Nevěsta, 1970 (výřez)



Dantovo peklo, 1976



Kostel v Pontoise, 1976, jako důkaz, že Buffet nemaloval jen hrozivé předstady Dantova pekla



Dvacet tisíc mil pod mořem: obří chobotnice, 1989, dole autor s obrazem






Hudební klauni a zpěvačka, 1991



Bernard Buffet ve svém ateliéru v roce 1998



Muzeum moderního umění stojí za návštěvu samo o sobě. Jednak pro svoje sbírky, které jsou víc než bohaté a které vás vtáíhnou a nejméně půl dne nepustí, ale také kvůli svému umístění - z jeho terasy, kde se hlavně v létě příjemně sedí pod slunečníky kavárny, je krásný výhled přímo na Eiffelovku, a art-déco výzdoba prostoru mezi muzeem a Seinou, kterému dominuje socha Apollóna, by stála za samostatnou prohlídku (ano, někdy ji udělám).




V tom velkém množství výstav a dalších kulturních akcí, které se v Paříži konají, tato výstava určitě stojí za to. Jediný problém je, že jsem s článkem trochu zaspala, protože výstava končí už tuto neděli. Tak aspoň ti, kteří jsou teď v Paříži, se na ni ještě rychle mohou vydat.


Musée des Arts modernes
16. obvod, 11 avenue du Président Wilson
otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00, ve čtvrtek do 21.00
vstup do stálých sbírek zdarma, krátkodobé výstavy 12 eur
www.mam.paris.fr

Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)



 

Francouzská kinotéka / La cinemathèque française

14. února 2017 v 13:00 |  12. obvod
V parku Bercy a tak trochu stranou rušného centra města stojí pozoruhodná budova z roku 1994, jejímž autorem je americký architekt Frank Gehry. Přestože mnohem více zájmu si vydobylo jeho poslední pařížské dílo - Nadace Louis Vuitton - tato stavba si přesto pozornost určitě zaslouží.
Stavba byla původně koncipovaná jako Americké centrum, které však tak daleko od centra trpělo nezájmem návštěvníků a proto budovu opustilo. V roce 1998 proto tehdejší ministryně kultury rozhodla, že do ní budou přestěhovány sbírky Francouzské kinotéky, které do té doby sídlily v paláci Chaillot, odkud je v červenci 1997 vyhnal požár.
Na jednom místě se tak spojila mimořádná architektura s výjimečně širokou sbírkou archiválií z oblasti filmu.







Základ kinotéky vznikly v roce 1935 ve formě určitého filmového klubu, v němž byly shromážděny staré filmy. Už o rok později byla založena skutečná filmotéka, jejímž cílem byla záchrana, restaurování a konzervace nejen starých filmových pásů, ale také plakátů, kamer, dekorací a kostýmů.
V roce 1948 vzniklo první skutečné sídlo filmotéky v rue de Messine v 8. obvodu, kde bylo zřízeno i kino, které tyto staré filmy promítalo. Právě tyto prostory sloužily jako místo setkávání vycházejících hvězd francouzské filmové školy - chodíval sem François Truffaut, Jean-Luc Godard, Éric Rohmer a další režiséři, jejich jména najdeme pod nejlepšími filmy té doby.
V průběhu dalších desetiletí se filmotéka dále rozšiřovala, ale také několikrát stěhovala. V revolučním roce 1968 zažila také skandál, kdy tehdejší ministr kultury odvolal z jejího čela zakladatele Henriho Langloise, který celý projekt vymyslel a v podstatě vydupal ze země. Na jeho podporu vystoupili ti největší francouzští režiséři i herci v čele s Jeanem Marais, a přidali se i zahraniční filmové celebrity, jako napříkald Charlie Chaplin nebo Stanley Kubrick. Díky těmto protestům byl Langlois znovu ve své funkci potvrzen a svým příznivcům se odvděčil v roce 1972 otevřením nového muzea filmu v paláci Chaillot na Trocadéru. Za svoji činnost dostal v roce 1974 čestného Oscara i francouzskou filmovou cenu César.
Po jeho smrti v roce 1977 se muzeum s kinotékou znovu stěhuje, v roce 1980 otvírá nový filmový sál v Centre Pompidou a v roce 1981 je do jeho čela jmenován režisér Costa-Gavras, který působí dodnes jako předseda představenstva.
Definitivním sídlem sbírek se měl v roce 1998 stát Palais de Tokyo vedle Muzea moderního umění, musely by však čekat na jeho rekosntrukci a proto bylo nakonec rozhodnuto o jejich umístění do této prázdné Gehryho budovy.




Sbírky dnes obsahují přes čtyřicet tisíc filmů, šest tisíc filmových kamer a jiných zařízení, přes dva tisíce filmových kostýmů a stejný počet dekorací, přes půl milionu fotografií z oblasti filmu a další stovky tisíc dalších předmětů, plakátů, kreseb a filmových časopisů, a to nejen z oblasti francouzské, ale v podstatě celé světové kinematografie.
Sbírky jako celek nejsou kromě malé části starých filmových kamer veřejně přístupné, ale některé předměty jsou vystavovány na tematických krátkodobých výstavách, které se v kinotéce konají. Momentálně je to výstava předmětů z oblasti japonského filmu (dekorace, kostýmy, plakáty a podobně).
Kromě toho se v kinotéce konají hlavní výstavy, které trvají většinou jeden rok, a které jsou věnovány vždy některému z významných režisérů. Na konci ledna skončila výstava s názvem "Od Mélièse ke 3D - Filmová kamera", která byla zaměřená na animovaný film a jeho průkopníka Georgese Mélièse. Další nová výstava ještě není avizována.
Pro zájemce je zde zpřístupněná i knihovna nejen s vázanými svazky, ale také s filmy, časopisy, fotografiemi a dalšími filmovými archiváliemi. Samozřejmostí je i obchod s knihami, filmy a jinými předměty.



















Kino, které v prostorách kinotéky hraje většinou dvakrát denně, promítá staré archivní filmy, často uspořádané do retrospektiv jednotlivých režisérů. Kromě toho se zde konají i besedy s herci či režiséry - například minulý týden zde byl hostem Roman Polanski, včera herečka a zpěvačka Jane Birkin.

Pokud vás film zas až tak moc nezajímá, stojí za to alespoň vejít do rozlehlého a vysokého vestibulu a prohlédnout si budovu z hlediska architektury. Stejně jako samotná kinotéka, i stavba totiž stojí za to.
Zatímco směrem do ulice je fasáda střídmá, ta část, která je obrácená do parku, překvapí bohatými tvary. Sám autor ji definoval jako "tanečnici, která si nadzvedává sukni a zve lidi, aby vstoupili". Přestože tvary fasády připomínají Gehryho Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbasu, je zde tak trochu vidět i paralela s pražským Tančícím domem, na němž se Gehry podílel jako spoluautor.



Cinemathèque française
12. obvod, 51 rue de Bercy
Otevřeno denně kromě úterý od 12 do 19 hod (knihovna od 10 hod)
Vstupné: muzeum 5 eur, kino 6,50 eur, knihovna 3,50 eur, přednášky a besedy 4 eur


Jak se tam dostat: metro Bercy (linka 6 a 14)










Kolem Musée d´Orsay / Autour du Musée d'Orsay

11. února 2017 v 13:14 |  7. obvod
Musée d'Orsay je se svými sbírkami umělecké moderny druhé poloviny 19. století a začátku 20. století natolik známé, že je až skoro zbytečné zabývatse jeho historií. Míří tam každý turista, který přijede do Paříže, a rozhodně to není místo "pro pokročilé", ale spíš pro ryzí začátečníky. Přesto stojí za to ho znovu a znovu navštěvovat, protože sbírky jsou natolik rozsáhlé, že jedna návštěva, ta první a iniciační, rozhodně nestačí. Konec konců i ten, kdo má muzeum prohlédnuté do posledního obrázku v každém zastrčeném koutě, si tam přijde na své na krátkodobých tématických výstavách, které muzeum v posledních letech s velkým úspěchem pořádá a jejichž kvalita čím dál víc roste.
Po loňské výstavě Celníka Rousseaua, která sklidila velký úspěch (a na jejíž koncepci navázala i ta nedávno skončená pražská), v muzeu momentálně probíhá expozice méně známého impressionisty Frédérica Bazilla (méně známého zřejmě jen proto, že zemřel ve věku pouhých 28 let v roce 1870). Tato výstava končí za měsíc, 5. března, a už od 14. března se otvírá další s názvem Za hvězdami - Mystická krajina od Moneta po Kandinského. Trvá až do 25. června a slibuje také zajímavý zážitek.



O tom, že muzeum vzniklo z původního secesního nádraží, postaveného v letech 1898 až 1900 architektem Victorem Laloux, původně určeného k demolici, ale osvíceně zachráněného v době vlády prezidenta Giscarda d'Estaign, se také píše v každém průvodci. Rekonstrukce byla svěřena italské architektce Gae Aulenti, která tady odvedla skvělou práci. Muzeum se pro návštěvníky otevřelo v roce 1986 a okamžitě se stalo jedním z nejnavštěvovanějších nejen v Paříži, ale i v celé Francii.
Co už knihy pro turisty většinou nezmiňují, je okolí muzea, kde najdeme soubor zajímavých soch. Právě na ně se dnes podíváme spolu.


Nejdřív ze všeho ještě připomenu hezkou fasádu budovy a především její průčelí s koketní věžičkou a krajkovým zábradlím.



Přímo na ploše před muzeem nás zaujmou ohromné sochy zvířat - slona, koně a nosorožce - které byly ještě společně se sochou býka vytvořeny pro Světovou výstavu v roce 1878. Tehdy byly umístěny v zahradě Trocadéra, kde zůstaly až do roku 1935, kdy byl původní palác Trocadéro zbořen a na jeho místě byl postaven dnešní palác Chaillot. Sochy tehdy kvůli stavbě opustily svoje místo u bazénku a přestěhovaly se na nové místo. Zatímco býk si to namířil před arénu do města Nîmes, ostatní sice zůstaly v Paříži, ale skončily na předměstí u Porte de Saint-Cloud. Až teprve v polovině 80. let minulého století byly přemístěny sem před muzeum.
Každá ze soch má jiného autora - zatímco slon je dílem Emmanuela Fremieta, koně vytvořil Pierre-Louis Rouillard a nosorožce Alfred Jacquemart. Není pochyb o tom, že tady před muzeem jim to sluší mnohem víc, než na rušném náměstí na předměstí.









Litinové sochy, které lemují náměstí před muzeem kolmo ke vstupním prostorám, byly také objednány při příležitosti světové výstavy v roce 1878, kdy zdobily terasu prvního paláce Trocadéro. Představují jednotlivé kontinenty - zleva Evropa, kterou vytvořil sochař Alexandre Schoenewerk, za ní Asie (Alexandre Falquière), Afrika (Eugène Delaplanche), Severní Amerika (Ernest Hiolle), Jižní Amerika (Aimé Millet) a Oceánie (Mathurin Moreau). Sem před muzeum byly přeneseny v roce 1986.






Zadní strana muzea je zcela hladká, bez zbytečných okras. V úzké rue de Lille, do které vede, by si jich stejně nikdo nevšiml. Fasádu tak člení jen řada úzkých balkonků na úrovni druhého podlaží.






U služebního východu, který vede do budovy zhruba uprostřed zadní strany stavby, stojí dvě štíhlé postavy, jedna mužská a jedna ženská. Jejich autorem je Rodinův žák Antoine Bourdelle, který je vytvořil v roce 1920 jako zkušební bronzy pro sochy, určené na památník generála Alveara v Buenos Aires, kam byly instalovány v roce 1925. Ženská postava představuje Vítězství, ta mužská zase Sílu vůle.








Jak se tam dostat: metro Solférino (linka 12), RER C Musée d´Orsay






Další články


Kam dál

Reklama