Pařížský hřbitov v Thiais / Cimetière parisien de Thiais

Úterý v 12:00
Velký hřbitov za jižní hranicí Paříže v městečku Thiais jsem v minulosti viděla vždy jen z autobusu, kterým jsem jezdívala z letiště v Orly. Podle dostupných informací na něm zas tak nic zvláštního k vidění nebylo, takže jsem jeho návštěvu roky odkládala. Došlo na ni teprve před dvěma týdny, když jsem se v Thiais ocitla kvůli něčemu jinému, a využila jsem příležitosti, abych si hřbitov, který sice leží mimo Paříži, ale ve svém názvu nese slovo "pařížský", prošla. Navíc také jaro, a především rozkvetlé sakury, z tohoto jinak prý zvlášť nehostinného místa udělalo vcelku příjemný prostor.















Co tady zaujme nejdřív, jsou ohromné vzdálenosti. Hřbitov je druhým největším v Paříži, má 103 hektary, rozdělené na jednotlivé části podle původu pohřbívaných. Je zde část židovská, muslimská, čínská, ale také třeba srbská a mnoho dalších. Tradičně zde byla pohřbívaná chudina, lidé, kteří zemřeli bez příbuzných a bez majetku, ale také oběti atentátů, různých katastrof, vražd nebo teroristických činů, a také jejich pachatelé. Skončilo zde i mnoho bezejmenných bezdomovců a své zvláštní místo tady mají například vyhrazené i ti, kteří se rozhodli dát svoje tělo vědě. Někde jsou zde anonymně a bez označení pohřbeni také pachatelé teroristických činů, včetně těch v Bataclanu i jinde v Paříži.
Hřbitovu se odjakživa říká "hřbitov chudých" a je to na něm vidět. Většina hrobek je tady nikoliv z kamene nebo mramoru, ale z obyčejného betonu. Najdete tady celá velká oddělení úplně stejných hrobek, stejným způsobem opotřebených časem, otlučených a zvětralých, oddělení, na kterých je na první pohled vidět, že sem nikdo dlouhá léta nevkročil.






Součástí hřbitova je i velká část s hroby padlých v 1. světové válce



Zajímavé náhrobky tady nejsou skoro žádné, až na malé výjimky. Zde leží dva mrtví, zdánlivě jen tak přikryti prostěradlem.
Přestože se v literatuře dá najít několik známých jmen, jejichž nositelé jsou zde pohřbeni, já jsem se v těch velkých vzdálenostech do žádného velkého hledání pouštět nechtěla. Šla jsem vlastně původně jen za dvěma jmény a až na místě jsem zjistila, že přestože jsou všude uváděna, ve skutečnosti jejich hroby už neexistují.
Šlo především o hrob pouliční zpěvačky, která si říkala Line Marsa, vlastním jménem Anetta Maillard, která porodila a brzy po narození opustila svoji malou dceru, ze které vyrostla slavná zpěvačka Édith Piaf.
Druhý hrob, který jsem chtěla najít, byl hrob modelky, známé pod jménem Kiki de Montparnasse, která byla ve 20. a 30. letech minulého století královnou Montparnassu. Malovali ji všichni od Modiglianiho až po surrealisty a přátelila se s každým, včetně Ernesta Hemingwaye. Americký fotograf Man Ray vytvořil tuto její známou fotografii.



Bohužel až na místě jsem zjistila, že ani jeden z těchto hrobů už nenajdu. Obě ženy zemřely v bídě a opuštěné, byly tedy pohřbeny do hrobu s co nejkratší koncesí a poté byly jejich hroby zrušeny. K hrobu Kiki se na Wikipedii píše, že byl zrušen v roce 1974.



Hrob matky Édith Piaf ležel někde v tomto oddělení. Prošla jsem ho celé, jestli někde nenajdu nějakou zmínku, ale nikde nic není. Zemřela v roce 1945, v době, kdy její dcera byla už na vrcholu slávy a zatímco otec Édith je pohřben společně s ní, její matka doslova zmizela.



Ze známých jmen je v Thiais pohřben také rakouský spisovatel Joseph Roth, nebo syn Lva Trockého Lev Sedov






Na rozlehlé louce plné pampelišek a sedmikrásek jsou sem tam poházeny zbytky pomníčků a náhrobních desek. Tady zřejmě končí ostatky těch, jejichž koncese na hrob už vypršela.



Ze všech různých národnostních částí hřbitova je snad nejzajímavější ta čínská. Nejen nádherou žulových a mramorových pomníků, často velkých jako dospělý člověk, zdobených zlatem a sochami, ale také proto, že Asiaté nosí svým pozůstalým na hrob jídlo. Stáli jsme překvapení před doslova hostinami, které byly na některých náhrobních deskách připraveny. Kromě nejobvyklejšího ovoce zde byly k vidění misky s čínskými jídly a s rýží, závitky, sendviče, kusy masa a ryb, sladkosti, ale také skleničky s nalitou pálenkou, šálky s kávou a čajem nebo otevřené plechovky piva a coca coly. Navíc všechno vypadalo poměrně čerstvě, zdá se tedy, že v této části hřbitova je čilý provoz pozůstalých, kteří o hroby pečují.
















Hřbitov v Thiais je sice zajímavý, je však záležitostí spíše pro ty opravdu pařížsky pokročilé, pro ty, kteří už viděli všechny ostatní pařížské hřbitovy a chtějí si do sbírky zařadit další kuriozitu.



Jak se tam dostat: metro Villejuif Louis Aragon (linka 7) a potom tramvají T7 do zastávky Cimetière Parisien de Thiais




 

Hôtel de Sens

Pátek v 12:00 |  4. obvod
Hôtel de Sens, jeden z mála pozdně středověkých paláců, které se v Paříži zachovaly, jsme taky viděli už v jednom příspěvku někdy z roku 2011. Tehdy jsem palác fotila jen zvenku, zatímco teď se podíváme na některé fotky z interiéru, který byl při nedávné rekonstrukci upraven a zhodnocen. Sídlí v něm knihovna Forney, specializovaná na literaturu, týkající se řemeslných umění.
Zatímco jeho průčelí se se svými válcovými věžemi, zakončenými špičatými vrcholky, obrací k nábřeží, zadní strana vede do malé zahrady, upravené v duchu tradice francouzských zahrad. Je volně přístupná, takže si v ní klidně při procházení Paříží můžeme odpočinout. Ti, co mají dobrý zrak nebo dlouhý objektiv, uvidí i zajímavé podrobnosti gotické architektury, jako jsou figurky, sedící na hraně štítu nebo oken.









Palác byl postaven v letech 1475 - 1519 jako sídlo arcibiskupa ze Sens, pod něhož tehdy Paříž spadala (neměla tedy svoje vlastní arcibiskupství, ale jen biskupství). Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa pouze do roku 1650 a potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl revolucionáři zkonfiskován a napůl zničen. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.
V domě prý žila v letech 1605 - 1606 královna Markéta z Valois, řečená Margot, první manželka Jindřicha IV., jejíž nešťastné manželství s králem, uzavřené jen kvůli smíření katolíků s huguenoty, bylo církví anulováno v roce 1599. Právě tady, v paláci na okraji čtvrti Marais, začala údajně vést nezřízený a prostopášný život, kterým proslula a který tak dobře popsal Alexandre Dumas v knize Královna Margot.






Vnitřní nádvoří, na němž jsou patrné jak známky končícího středověku, tak i začínající renesance. Bohužel z původní stavby zbyl jen portál, venkovní kulaté věžičky a tato centrální hranatá věž, zbytek byl zničen a poté zcela volně a bez snahy o autenticitu dostavěn až při rekonstrukcích v letech 1936 a 1962.



Schodiště k čítárně knihovny. Přestože je vstup do knihovny z této strany uzavřen, schodiště je v době pořádání krátkodobých výstav v přízemí volně přístupné, takže se dá do čítárny nahlédnout přes skleněné dveře.






Hlavní vstup do knihovny je po tomto schodišti, které vede z centrální části paláce. Odtud vidět dovnitř není, ale za to si můžeme prohlédnout nejen krásné kamenné zábradlí schodiště, ale také klenbu a zdobení svorníků stropu a postavičky u paty trámů, které představují řemeslníky při práci.









Z nádvoří se vchází do výstavních prostor, kde se momentálně až do 17. června 2017 koná výstava francouzské módy z doby Velké války, a tedy z let 1914 - 1918. Vstup je zdarma. Přiznám se, že jsem ji jen tak proběhla, víc mě zajímala okolní architektura, ale je zde vystaveno několik vitrín s dobovým oblečením a velká spousta nákresů, návrhů a obrázků s tím, jak se tehdy ženy v Paříži oblékaly.
No a kdybyste šli kolem, tak na nádvoří v rohu po pravé straně tohoto vchodu je umístěna zcela volně přístupná toaleta, zatímco ve vstupních prostorách najdete automat na kávu.





Bibliothèque Forney
4. obvod, 1 rue du Figuier




Jardin Marie Trintignant

18. dubna 2017 v 12:00 |  4. obvod
Malý parčík, přiléhající k nábřeží quai des Célestins, je nejpůvabnější právě v této době, když rozkvetou sakury. Je jich tam plno a v hezkém počasí se pod jejich růžovými korunami každý zastaví. Většina Francouzů si při tom připomene jméno nešťastné herečky, po níž je parčík pojmenovaný.






Kromě sakur v tom parčíku nic zajímavého není. Až na to jméno. Marie Trintignantová zemřela mladá a vlastně za dodnes neobjasněné situace. Dcera jednoho z nejlepších a nejobsazovanějších francouzských herců Jeana-Louise Trintignanta a herečka se slibnou kariérou natáčela v červenci 2003 televizní film o spisovatelce Colette se svojí matkou, režisérkou a spisovatelkou Nadine Trintignantovou v litevském Kaunasu, kam za ní přijel její přítel, zpěvák slavné francouzské rockové skupiny Noir désir Bertrand Cantat. V noci z 26. na 27. července se ve svém hotelovém pokoji pohádali a Marie poté, co ji Bertrand uhodil, upadla do hlubokého kómatu, ze kterého se už neprobrala. Narychlo ji převezli do Paříže do nemocnice v Neuilly, ale 1. srpna umírá. Cantat dostal za násilný čin sedm let, z nichž si odseděl pět. (Z vězení ho pustili v roce 2008 a dva roky na to spáchala jeho manželka Krisztina sebevraždu, podle vyšetřování zřejmě pod vlivem psychického násilí.)
Marie Trintignant je pohřbená na hřbitově Père-Lachaise.






Zatímco na jedné straně sousedí parčík s nábřežím, na druhé straně můžeme přes růžové větve vidět středověké věže paláce arcibiskupů ze Sens, kde dnes sídlí knihovna Forney. Právě dovnitř tohoto paláce se podíváme příště.








Jardin Marie Trintignant
Nároží rue Ave Maria a quai des Célestins


Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7)





Další články


Kam dál

Reklama