Rumunská metropolitní katedrála / Cathédrale metropolite roumaine

Sobota v 13:05 |  5. obvod
Na konci středověku se na levém břehu Seiny rozkládala kolej Beauvais-Dormans, kterou nechal v roce 1375 postavit Jean de Dormans, biskup z Beauvais. Kolej měla charitativní cíle a sloužila ke vzdělávání nemajetných chlapců. V kolejí údajně studoval v první polovině 17. století i Cyrano de Bergerac. Kolej byla provozována církví a proto byla její součástí i kaple, která jediná přežila až do dnešních dnů poté, co byl zbytek koleje zbořen.
Od roku 1882, kdy kapli zakoupila rumunská královská vláda, slouží stará gotická kaple pravoslavném kultu a sídlí v ní rumunská ortodoxní církev sv. Archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Kaple byla před několika lety zrekonstruována a my se dnes podíváme na jeji zlacenou nádheru.



Jde o katedrálu pouze v církevním a ne v architektonickém smyslu - na to je příliš malá a nemá chrámový ochoz. To ale vůbec nebrání oslňujícímu dojmu, který ty prostory na člověka udělají.


Jako v každém pravoslavném chrámu, i tady je centrem všeho dění ikonostas. Ten zdejší je zlacený tak, až oči přecházejí, a doplňují ho staré ikony, často tepané ze stříbra.















Kaple má řadu krásných vitrážovych oken. Jde však jen o kopie z konce 19. století, kdy byla kaple prohlášena kulturní památkou. Původní okna z let 1377 - 1378 jsou uložena v Musée Carnavalet.


Zajímavostí jsou zde také lavice, které jsou označeny celou řadou rumunských šlechtických a dokonce královských jmen. Ti všichni tady sedávali po své emigraci z Rumunska po roce 1947.




5. obvod, 9bis rue Jean de Beauvais


Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité (linka 10)


 

Nemocnice / Hôpital Pitié-Salpêtrière

21. července 2015 v 17:06 |  13. obvod
Dnes se spolu vydáme do jedné pařížské nemocnice a to hned do té největší a nejstarší - a řekla bych, že díky své historii i také jedné z nejzajímavějších.
Stavba nemocnice začala v roce 1656 z rozkazu Ludvíka XIV. na místě bývalého vojenského arsenálu, kde se vyráběl střelný prach. K jeho výrobě byl zapotřebí ledek - sanytr, francouzsky salpêtre, proto se tomuto místu říkalo La Salpêtrière, Sanytrárna (taky jsme v Praze jednu měli). Její jméno potom zdědila nově postavená nemocnice.



Hlavní vstup do nemocnice. Náměstí před branou nese jméno Marie Curie.

Zpočátku to vlastně ani tak úplně nemocnice nebyla. Svým výnosem Ludvík XIV. totiž založil tak zvaný "Všeobecný hospic pro zavírání pařížské chudiny", který sloužil k soustřeďování žebráků, tuláků, duševně nemocných a jiných lidí na okraji společnosti (aby podle krále "nerušili klid a život v Paříži"). Mužské oddělení vzniklo na okraji města v Bicêtre, dětské oddělení (protože na okraji společnosti žilo i mnoho dětí) v nedaleko postavené nemocnici Pitié a ženské oddělení bylo založeno právě tady, v Salpêtrière.
V roce 1864 král funkce tohoto zařízení ještě rozšířil a vytvořil tady ženskou věznici. Byly zde zavírány nejen ženy, které spáchaly nějaký zločin, ale i prostitutky a ty ženy, o jejichž internování požádala jejich rodina.
Zařízení, které se nesoustředilo na léčbu nemocných (od toho byla nemocnice Hôtel-Dieu vedle Notre-Dame na ostrově Cité), ale na jejich vyloučení ze společnosti a internaci v úděsných podmínkách, kdy zde ženy bez ohledu na druh postižení a možnost nebo nemožnost vyléčení živořily v okovech, fungovalo stejným způsobem po celé 17. a 18. století. Až na jeho konci došlo k lehkému zlepšení. Ženy začínaly být i léčeny a alespoň ty neléčitelné oddělovány od těch, kterým ještě bylo možno pomoci. To se však opět zhoršilo po francouzské revoluci, kdy si tady, v ženské nemocnici, udělali revolucionáři místo pro orgie, znásilňování i zabíjení. V té době zde bylo soustředěno skoro deset tisíc žen, z toho tři tisíce vězeňkyň. Mnoho z nich však bylo zabito během tak zvaného Zářijového masakru v roce 1892, kdy zdivočelí revolucionáři pohánění hysterií, živenou jejich vůdci Dantonem a Maratem pod záminkou, že se v pařížských vězeních chystá protirevoluční spiknutí, tato zařízení přepadli a osazenstvo povraždili.
V 18. a 19. století nemocnice pomalu začala naplňovat svůj účel - ženy zde byly odděleny podle druhu nemoci, byly léčeny a později došlo i ke zrušení věznice a zaměření na léčbu. Působilo zde mnoho slavných francouzských lékařů, za všechny třeba Jean Martin Charcot, průkopník a zakladatel neurologie, který právě tady prováděl léčbu psychických a neurologických nemocí a využívání hypnózy.
Až na začátku 20. století se zařízení začalo měnit z psychiatrické léčebny na skutečnou nemocnici. Ve 20. letech došlo ke sloučení Salpêtrière s vedlejší nemocnicí Pitié. V 60. letech byly postaveny další nové, moderní kliniky a také zde byla založena lékařská fakulta.
Dnes je nemocnice jedním z nejmodernějších a nejvýznamnějších francouzských zařízení. Právě tady zemřela po havárii v roce 1997 princezna Diana.

Když jsem poprvé viděla rozsáhlý nemocniční park v jednom starém filmu, který natočila režisérka Agnès Varda (Cléo od 5 do 7), věděla jsem, že se tam jednou chci podívat. Došlo na to až loni v létě, ale protože jsem tehdy neměla dost času a nenašla jsem to, co jsem hledala, vrátila jsem se sem ještě jednou letos v květnu.






Ve stejné době jako všechny hlavní budovy byla v areálu postavená i kaple sv. Ludvíka. Architektem byl tehdy slavný Louis Le Vau, po jehož smrti stavbu dokončil neméně slavný architekt Libéral Bruant (autor Invalidovny a také celé koncepce této nemocnice). Vysoká kupole ční nad střechami ostatních budov a provází nás po celém areálu.






Kaple má půdorys řeckého kříže. Kolem hlavního prostoru, nad kterým se tyčí osmiboká kupole, jsou soustředěny čtyři okrouhlé kaple, zakončené malými kupolemi.
Kaple dnes působí prázdným a smutným dojmem. Poté, co byla po roce 1789 vypleněná revolucionáři, kteří odtud odvezli všechny cennosti a zařízení včetně zvonů, a poté, co v době francouzsko - prusko-rakouské války sloužila jako vojenský lazaret, se sice navrátila k náboženským účelům, ale už nikdy nebyla obnovená ve své původní kráse.















Hned za kaplí najdeme původní staré budovy, postavené do tvaru dvou čtverců s vnitřními dvory. Za nimi začíná velký nemocniční park, ten, který mě sem původně přivedl.






V dálce za parkem vidíme nové budovy moderní části nemocnice









Průchody ve staré zdi se dostaneme do prostor dřívější nemocnice Pitié. Ta zde byla postavená na začátku 20. století poté, co její původní sídlo na místě dnešní Velké pařížské mešity bylo přeměněno na věznici a později zbouráno.










Moje loňská návštěva nemocnice skončila tady v těchto místech. Před dvěma měsíci jsem se sem vrátila, abych našla to, co mě tady nejvíc zajímá. Historii.



Tentýž park jako nahoře, jen v jarním provedení a celý v květu






Na zdi jedné z původních budov jsem tentokrát našla pamětní desku, která připomíná jeden z kousků historie této instituce. Po jejím založení zde byly soustřeďovány také dívky - sirotci, které zde byly vychovány a potom provdány v kapli sv. Ludvíka při hromadných obřadech (údajně až šedesát dvojic najednou).
Některé dívky však čekal jiný osud - z králova popudu v letech 1663 až 1673 opouštěly nejen zdi nemocnice, ale také Francii a byly posílány do nových francouzských kolonií, aby se tam provdaly a přičinily se tak k jejich osídlování. Pamětní deska připomníná ty, které odtud takto odjely do kanadského Quèbecu.



Tentokrát jsem měla štěstí a to, co jsem hledala, jsem po dlouhém bloudění kolem nemocniční prádelny a jiných podobných budov přece jen našla. Až téměř u nemocniční zdi, sousedící s kolejištěm blízkého nádraží, stojí mezi novými budovami nízký dlouhý pavilon, jako poslední památka na ubohé psychicky nemocné ženy, které tady byly doslova vězněny v nelidských podmínkách v malých místnůstkách. Při hezkém počasí je stráže vyvedly ven a řetězy připoutaly u vchodu do cel, kde si mohly sednout na malá sedátka. V té době se rozšířil zvyk Pařížanů chodit do těchto míst na nedělní procházky a bavit se pohledem na tyto ubožačky (ano, jako v zoologické zahradě).
Zlepšení situace přinesl až osvícený doktor Philippe Pinel, který po roce 1794 tyto ženy osvobodil z pout a začal je léčit. Zasloužil se také o zlepšení jejich celkových životních podmínek i stravy.



Na obraze, který namaloval Tony Robert-Fleury, vidíme doktora Pinela, který osvobozuje ženy z okovů



Pavilon zůstal jako jediná připomínka této doby. Sedátka jsou dnes překryta kovovými deskami s vyrytými názvy psychických a neurologických nemocí a způsobů jejich léčby.









Mezi zašlými zdmi původních nemocničních pavilonů jsme narazili také na nedalekou starou psychiatrickou kliniku a dali se do řeči se dvěma lékaři, kteří si tady užívali kuřáckou pauzu. Právě od nich jsme se dozvěděli, že tato klinika skrývá ještě jednou tajemství.
Kromě nevěst, které odjížděly do zámořských kolonií za manželem, se totiž na dlouhou cestu za moře vydávaly i jiné ženy, především prostitutky a ty, které spáchaly nějaký zločin. Ty byly odtud posílány na nucené práce.



Étienne Jaurat: Příjezd lehkých holek do Salpêtrière

Jestli vám to něco začíná připomínat, tak ano, právě tady sem na dvůr psychiatrické kliniky docházel jistý abbé Prévost, který těmto ženám před dlouhou cestou poskytoval duševní útěchu. Právě tady poznal jednu z odsouzených a o jejím osudu napsal knihu. Ta žena se jmenovala Manon Lescaut.
Tomu dvoru dodnes říkají Cour Manon. Bohužel je součástí uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky a chodí na něj pacienti, proto jsme se tam nemohli podívat. Nahlédnout z okna prvního patra jsme však mohli.






Ta železná oka nad okny sloužila k upevnění řetězů, kterými ty nebožačky byly přikovány. Jídlo jim spouštěli shora a nikdo kromě dozorců a kněze k nim nesměl.


Samozřejmě mi to nedalo a hned po návratu domů jsem si pod vlivem toho odpoledne, stráveného v nemocnici, našla starý záznam Nezvalovy Manon Lescaut, který si pamatuji z dětství. Vy, co jste také pamětníky, taky si myslíte jako já, že Janu Preissovou v této roli od té doby ještě nikdo nepřekonal?





Hôpital Pitié-Salpêtrière
13. obvod, 47 boulevard de l´Hôpital


Jak se tam dostat: metro Gare Austerlitz (linka 5 a 10) a St. Marcel (linka 5)


Zámek královny Blanche / Château de la Reine Blanche

17. července 2015 v 12:00 |  13. obvod
Dnes se spolu vypravíme do 13. obvodu, kde v blízkosti staré manufaktury na tapiserie rodiny Gobelinů stojí jeden z nejstarších pařížských domů, jehož historie sahá až do středověku. Naše návštěva bude o to zajímavější, že se v Paříži po přestavbě historického centra baronem Haussmannem v polovině 19. století moc středověkých domů nezachovalo.



Dnes už vlastně nikdo ani neví, které Blanche palác patřil. V literatuře se dají najít dohady, že by mohlo jít o Blanche, dceru Ludvíka svatého, nebo o Blanku Kastilskou, manželku Ludvíka VIII., nebo o některou z dalších šesti takzvaných Blanche de France, které se ve 13. a 14. století v královské rodině vyskytovaly. Ve skutečnosti pravděpodobně došlo spíš k záměně tohoto paláce za jiný, který patřil královské rodině, a který se zřejmě nacházel v dnešní čtvrti Marais. Tady, na břehu bývalé říčky Bièvre, se spíš dá mluvit jen o nějaké nižší šlechtě.
Základy souboru dnešních budov vznikly zřejmě přestavbou staršího domu někdy v 15. století, kdy se v těchto místech usídlili barvíři a koželuzi a kde si barvíř Jehan Gobelin postavil svoji manufakturu na tapiserie. Budova prý byla součástí jeho vlastnictví a právě tady prý sídlila jeho barvírna, která využívala svoji polohu na břehu řeky, z níž brala vodu a kam vypouštěla odpad. Takových továrniček tady v té době bylo mnoho.



Tak nějak to tady vypadalo v té době a dokonce ještě na konci 19. století

V 18. století byly budovy přestavěny, vznikla tady hospoda, kde se scházeli jakobíni, ale v dalších dvou stoletích v důsledku různých změn vlastníků a převodů se tady znovu usídlil drobný průmysl, který využíval říčku. Po jejím svedení do podzemí a zakrytí v roce 1912 se odtud dílny jedna po druhé stěhovaly pryč a celý areál začal chátrat. Jeho stav byl špatný do té míry, že se v druhé polovině minulého století uvažovalo o jeho zbourání, nakonec ho ale zachránila v letech 2000-2002 přestavba na rezideční bydlení.



Nejstarší částí je budova, která je vidět na první fotografii. Toto je její boční část, odkud se prochází na nádvoří.









Na nádvoří visí také plánek budov s podrobným popisem různých etap jejich vzniku



Nádvoří bylo vytvořeno až při přestavbě před patnácti lety. Domy, které vidíme nahoře, byly postaveny nově ve starém stylu, včetně krytí zdí dřevěnými laťkami. Takové domy byly v těchto místech ve středověku obvyklé - na zeď pod dřevěné krytí koželuzi napínali vyčiněné kůže, aby uschly na vzduchu a přitom na ně nepršelo (dovedete si určitě představit, jak to v takovém domě koželuha muselo páchnout).






V rohu nádvoří se nacházejí dvířka do věže. I když točité schody dostaly novou dlažbu, dřevěný středový sloup, který byl vyroben z jednoho kusu dřeva, je původní.






Věž není tak vysoká, abychom z ní viděli daleko do okolí, ale i přesto třeba pohled na tuto vlnitou střechu stojí za to. Na opačné straně vidíme mezi střechami špičku další věže - a myslím, že tu terasu nad ní dost nutně potřebuji.















Takto dnes vypadá nová část budov při pohledu z ulice. Byly na ně použity některé části starého zdiva a na první pohled se vůbec nezdá, že tu stojí teprve patnáct let.



Od bělosti a novoty zrekonstruované staré stavby se odráží barevná a ošuntělá zeď vedlejšího areálu. Když nakoukneme přes mřížový plot, uvidíme úzkou uličku, lemovanou starými továrními budovami.






Když obejdeme blok domů z druhé strany, za plechovými vraty uvidíme uličku z druhé strany i s Blančiným zámkem v pozadí. Zatímco dnes už budovy slouží k bydlení jako lofty, dřív tady sídlila firma, která vyráběla neonové trubice.






Vedle továrny najdeme další gotický dům, který dřív také patřil k areálu paláce královny Blanche


Celý areál zámku královny Blanche je dnes soukromý a není veřejně přístupný - s výjimkou Dnů evropského dědictví nebo několika týdnů v létě. Vzhledem k tomu, že uvnitř areálu jsou pouze byty, prohlídka se omezuje jen na nádvoří a jednu z gotických věží. I tak to ale stojí za to a pokud letos v létě plánujete návštěvu Paříže, může to být zajímavé zpestření mezi návštěvami obvyklých památek.
Bohužel jsem nenašla na internetu letošní přesný program, kdy je v létě otevřeno, ale když budu vycházet z toho loňského a předloňského, mělo by to být cca do 26. července a potom zase od 17. srpna do 9. září, v úterý až sobotu vždy v celou hodinu ve 14, 15, 16 a 17 hod, v neděli v 10, 11, 12, 15, 16 a 17 hod. Prohlídky jsou ve skupině, sraz před bránou, francouzština je výhodou, ale průvodci jsou studenti, kteří asi budou reagovat i na angličtinu.
Prohlídky jsou zdarma.

O této památce a možnosti její návštěvy se v Paříži moc neví, může se vám proto stát jako mně loni, že tam budete sami a budete mít průvodce jen pro sebe (na první fotce je to ten chlapeček před bránou).


13. obvod, 4 rue Gustave Geoffroy



Jak se tam dostat: metro Les Gobelins (linka 7)




Další články


Kam dál

Reklama