Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte - Un dimanche après-midi à l'Île de la Grande Jatte

Neděle v 12:00 |  Za okružním bulvárem
Milovníci impressionismu už po přečtení titulku vědí, že k dnešní procházce mě inspiroval obraz, který namaloval Georges Seurat v letech 1884 - 1886 na ostrově Grande Jatte, a že tedy naše dnešní cesta povede na západ od Paříže.




Ostrov uprostřed Seiny se od dob impressionistů (protože Seurat nebyl jediný, kdo sem chodil malovat) hodně změnil. Nejen, že se jeho název zkrátil na dnešní "Île de la Jatte", ale z místa, pokrytého lesíkem, kam jezdili Pařížané v neděli za odpočinkem, se stala malá rezidenční čtvrť pro ty nejbohatší. Prostředkem ostrova se dnes táhnou ohromné betonové rezidence s rozlehlými terasami a podzemními parkovišti a jen park na severním cípu nám připomene jeho dřívější podobu. I s těmi stromy nad plochým břehem.






Podél celého ostrova byla vybudovaná "stezka impressionistů" s vyhlídkami s reprodukcemi malířů, kteří zde malovali. Nečekejte ovšem věrné umístění do míst, kde byl který obraz namalovaný, to už dnes většinou ani nejde určit, tak moc se ostrov proměnil. I přesto stojí za to si ho obejít kolem dokola. Někde nás cestička vede přímo kolem hladiny Seiny, jinde musíme nad řekou po silnici, která celý ostrov obkružuje.









Ostrov patří napůl obci Neuilly-sur-Seine a napůl obci Levallois. Od břehu blíže k městu ho dělí jen úzké rameno, přes které vedou dvě lávky a most pont de Courbevoie. Ten přejdeme a za ním začneme dnešní procházku. Z malého parčíku s vyhlídkovou plošinou sejdeme až dolů k řece, kde si můžeme prohlížet všechny ty obytné čluny, které tady kotví. A že jich tady je!









Procházkou dojdeme až k lávce na severním konci ostrova, jenže chyba (doslova) lávky, cestička tady končí před zamčenou železnou brankou a proto se musíme potupně celou tou cestou vrátit a ostrov obejít po silnici nad břehem. Zas tak moc to nevadí, protože si aspoň prohlédneme domky, které tady nad vodou stojí a o které bychom jinak přišli. Některé z nich vypadají jako vystřižené ze staré Anglie, jiné jsou jen dřevěné a připomínají chatky. Celou tu dobu se ovšem usilovně snažíme nedívat se vlevo na betonová monstra, která lemují druhou stranu silnice.



















Silnice se na konci stáčí a vrací se po druhém břehu zpět, my budeme pokračovat rovně do parku, který pokrývá celou severní špičku ostrova. Najdeme v něm různá hřiště a také hustě zarostlý květinový prostor s úly.



Ta středová alej připomíná jednoho z impressionistů, jmenuje se Allée Claude Monet









Tady už jsme opravdu na špičce ostrova. V dálce vidíme železniční most a hned za ním pont d´Asnières.







Podél východního břehu ostrova vede upravená cesta hned nad vodou. Ne, tady se nebudeme muset vracet, jedině snad proto, abychom stačili sledovat všechna zastavení té impressionistické stezky, která vede nad námi ve svahu.












Čím více se blížíme k jižnímu konci ostrova, tím více se přibližují z druhého břehu věžáky čtvrti la Défense, za kterými v podzimním večeru pomalu zapadá slunce






Nejvyšší čas najít si nějakou hospůdku. Asi nejhezčí (a nejdražší, bohužel) na ostrově je italské Café de la Jatte. Sídlí v budově z 19. století, kde dřív bývala koňská jízdárna a později sklad kulis pařížské Opery.



Kaváren a hospůdek je na ostrově víc, jen jsou v nedělním pošmourném odpoledni zavřené. Už je zkrátka po sezóně.




A jak jsem řekla to "po sezóně", hors saison, hned mi naskočila stejnojmenná písnička, kterou o něčem podobném zpívá můj oblíbený Francis Cabrel. Několik dní mi pak ještě zněla v uších, tady ji máte.






Jak se tam dostat: metro Pont de Neuilly (linka 1), nebo - doporučuji - autobus 93 od Invalidovny (nebo od Grand Palais), projedete s ním jako s vyhlídkovým autobusem celý západ města



 


Jardin du Ranelagh

24. října 2014 v 12:00 |  16. obvod
Minule se nám tady pamětní deskou připomněl autor slavných bajek Jean de La Fontaine a proto se za ním vydáme i dnes, tentokrát do starého parku Ranelagh na západě Paříže. Šestihektarový trojúhelníkový anglický park zde založil v roce 1860 baron Haussmann při své přestavbě města.



Park byl po svém založení vybaven mnoha sochami, do dnešních dnů se však zachovaly jen ty mramorové. Bronzové sochy byly společně se všemi ostatními v Paříži v roce 1942 roztaveny na kanóny. Po některých z nich najdeme v parku dodnes prázdný sokl. Nahoře socha s názvem Meditace z roku 1882, autor Tony Noël.



My ovšem míříme za touto sochou, kde je La Fontaine zobrazený s liškou a havranem, postavami z jedné ze svých nejslavnějších bajek. Sochu vytvořil v roce 1891 sochař Dumilâtre, podstavec pod ní Frantz Jourdain. Ani slavná zvířata v bronzu neunikla roztavení a nová, která navrhl Charles Corréia, byla vytvořena a doplněna na místo až v roce 1984.






Jak říká bajka, havran drží v zobáku sýr, kterého se liška lstí zmocní. Neznat bajku, vsadím se, že je to spíš desetikoruna.






V parku najdeme pod vysokými kaštany hezky upravená dětská hřiště a rozlehlé trávníky, v hezkém počasí obsazené stovkami Pařížanů, kteří sem rádi jezdí na piknik. Uprostřed parku najdeme i tento altánek a také staré slavné loutkové divadlo a jízdárnu s poníky pro děti.








Až do dvacátých let minulého století jezdil kolem jižní strany parku vlak. Trať malého železničního okruhu zůstala zachovaná i poté, co byla železniční linka zrušená, a dnes je zde část jejího koridoru zpřístupněná k procházkám. Na kraji parku zůstalo staré půvabné nádraží, dnes přeměněné na restauraci.



Když projdeme parkem, najdeme na jeho západním konci půvabnou budovu, ve které sídlí Muzeum Marmottan Monet. Právě tady můžeme vidět kromě mnoha dalších Monetových obrazů i slavný obraz s východem slunce, který dal název celému impresionistickému hnutí - Impression, soleil levant.


Jak se tam dostat: metro La Muette (linka 9)




Ici habita Jean de La Fontaine...

21. října 2014 v 12:00 |  1. obvod
Tady bydlel Jean de La Fontaine, říká nenápadná šedá tabule na zdi jednoho z domů v nóbl čtvrti jen kousek od place Vendôme. Není to tak úplně pravda, protože domy, které zde v rue Saint-Honoré stály v polovině 17. století, jsou už dávno zbořené a dokonce se ani nedá přesně určit, kde vlastně přesně stával palác paní de La Sablière (některé prameny ho situují spíš až do míst domu číslo 308), která nad slavným spisovatelem držela ochrannou ruku zhruba od roku 1670 po víc než 20 let. La Fontaine navíc žil střídavě v paláci tady v rue Saint-Honoré i v jejím druhém paláci v rue Neuve des Petits-Champs. Po její smrti v roce 1693 se La Fontaine přestěhoval k dalším mecenášům do dnešní rue Jean-Jacques Rousseau, kde dva roky na to zemřel a kde najdeme také pamětní desku.



Pamětní desku jsem objevila náhodou, až poté, co jsem si vyfotila dvorek domu, který mě přitáhl až z ulice. Je to vlastně jen obyčejný dvůr obyčejného starého domu, ale všechny ty kytky a půvab ošuntělých zdí a prošlapaných schodišť z něj dělají další krásný pařížský kout.












Na zdech starých domů se často objevují podivuhodná instalatérská a elektrikářská díla - zhmotněný zlý sen každého bezpečnostního technika






Ze dvora se vchází do dalšího traktu domu, které vyniká podivuhodným starým dřevěným schodištěm.





1. obvod, 205 rue Saint-Honoré


Další články



Kam dál