Gaumontovy ateliéry - Les Ateliers de Gaumont

Včera v 12:00 |  19. obvod
Dnes to bude jeden z těch článků o něčem, co už dávno neexistuje, připomínka historie Paříže a také francouzského filmu. Filmové ateliéry Léona Gaumonta byly sice zbourané v roce 1996 a na jejich místě dnes stojí několik bloků opravdu ošklivých moderních domů, to nám ale nemusí bránit v tom, abychom si nepřipomněli začátky průkopníka moderního filmu a jeho sídlo v 19. obvodu, nedaleko parku Buttes-Chaumont.
Jméno Léona Gaumonta dnes známe z titulků některých francouzských filmů jako filmovou produkční a distribuční společnost. Jedná se v podstatě pořád o stejnou firmu, založenou Léonem Gaumontem v roce 1895, jen v průběhu těch více než sto let mnohokrát měnila vlastníky i zaměření. Jako filmový distributor vlastní také řadu těch největších francouzských kinosálů, na nichž je Gaumontovo jméno dodnes uvedeno.




Léon Gaumont se narodil v roce 1864 v poměrně nemajetné rodině a brzy opustil školu. Zajímal se i přesto o optiku a fotografii a také o první filmové kamery a projektory. Poté, co mu jeho žena přinesla věnem dům v rue de la Villette nedaleko parku Buttes-Chaumont na tehdy vzdáleném předměstí Paříže, dnes 19. obvodu, postavil na jeho zahradě první filmový ateliér a kolem roku 1896 začal s natáčením prvních filmů. Nutno dodat, že se o film zajímal především z technického hlediska jako vynálezce fotografických a filmových přístrojů, a že umělecké otázky přenechával jiným (mezi jinými i své sekretářce Alice Guy, která se tak stala první francouzskou filmovou režisérkou).




Mezi lety 1900 - 1905 Léon Gaumont rozšířil své panství o první skutečné ateliéry a vytvořil tak filmové studio pod názvem Cité Elgé (název vznikl z jeho iniciál LG, zatímco svůj znak ve tvaru kopretiny - francouzsky marguerite - volil podle jména jeho matky). V té době začala zlatá éra jeho filmové říše - v ateliérech, které se neustále rozšiřovaly a zdokonalovaly, se točil jeden film za druhým a v roce 1910 nechal postavit na place de Clichy Gaumont Palace s kinosály pro 6 tisíc diváků. Nahoře vidíme pohled na ateliéry v roce 1927 s mnoha budovami a především s velkým ateliérem - "skleníkem", v němž se točily filmy při denním světle.
Soumrak Gaumontovy filmové říše nastal na začátku 30. let s rozvojem americké kinematografie a s příchodem zvukového filmu. Sám Gaumont se soustředil čím dál více na výrobu filmových zařízení a jeho společnost nakonec v roce 1935 zkrachovala.



Léon Gaumont zemřel v roce 1946 a je pochován na nedalekém hřbitově Belleville.

Studia poté přešla pod kontrolu jiné společnosti a byla velmi aktivní v době druhé světové války. Po ní začíná pomalý úpadek celého areálu, dovršený požárem v roce 1953. V 60. letech byla sice zrekonstruována jako televizní studio, v němž natáčela celá řada známých televizních kanálů (RTF, ORTF, TF1 nebo Antenne 2), ale po přesunutí televizní výroby do velkých studií za městem byl areál prodán v roce 1993 developerovi, který ho v roce 1996 zboural a postavil na jeho místě obytné domy. Ze slavných ateliérů tak zbyla jen jedna jediná budova, která stála trochu stranou hlavního areálu.






Cihlovou budovu ve stylu Art Déco nechal Léon Gaumont postavit v rue du Plateau v roce 1922. Sloužila jako prodejní sklad filmových přístrojů, které vyráběl, a jako archiv. V budově dnes sídlí nějaká nadace, ale ještě nedávno v ní byl obyčejný finanční úřad, kam lidé nosili daňová přiznání.



Studia stála mezi ulicemi rue des Alouettes, rue Carducci a rue de la Villette a takto tato oblast vypadá dnes. Nesním o tom, že by zde mohly ještě pořád být funkční filmové ateliéry, ale aspoň některou z těch budov mohli nechat stát, zrekonstruovat a zakomponovat do celku. Ateliéry zde dnes připomíná už jen jedna jediná věc - název jedné z ulic.



"Korzo 7. druhu umění", jak bývá někdy film označován



V okolních uličkách můžeme ovšem na ošklivé betonové kostky zapomenout. Najdeme tady krásně historicky ošuntělá zákoutí, typické kavárny, úzké uličky, dvorky, otlučené výklady dávno zavřených obchodů a street art.




























Nerudovský problém po pařížsku

Asi nestojí za to jezdit tak daleko od centra schválně, ale pokud byste se v této části města ocitli, určitě si uličky projděte, konec konců navazují na místa, o kterých jsme už mluvili TADY. Na turisty zde nenarazíte, nebo když tak jen na ty poučené. Ani ty však nepotkáte v jedné místní uličce, do které vás pozvu příště.


Jak se tam dostat: metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis) nebo Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)















 


Musée Zadkine

Úterý v 13:18 |  Muzea a galerie
Dnes se podíváme do muzea, věnovaného jednomu z nejvýraznějších kubistických sochařů Ossipu Zadkinovi. Stejně jako jeho další ruští současníci Marc Chagall, Chaïm Soutine a Pinchus Krémègne přišel do Paříže z ruského Vitebska (v dnešním Bělorusku) a stejně jako oni zapadl do umělecké komunity na Montparnassu, kde vystřídal několik ateliérů. Tím posledním byl tento domeček s ateliérem poblíž Lucemburské zahrady, vklíněný mezi vysokými činžáky, kde žil a pracoval od roku 1928 do své smrti v roce 1967.






Ossip Zadkine se narodil 14. července 1890. Na rozdíl od svých dalších slavných ruských kolegů nepocházel z chudé židovské rodiny - otec byl profesorem na střední škole, matka byla původem Skotka. V patnácti letech ho rodiče poslali do Anglie, kde se učil jazyk a také kresbu a modelování a odkud se ve svých dvaceti letech vydal do Paříže. Zde nejdříve, stejně jako další ruští imigranti, bydlel v ateliéru La Ruche a navštěvoval vyhlášené umělecké akademie a ateliéry na Montparnassu. Jeho přáteli byli v té době Picasso, Bourdelle, Brancusi, Delaunay, Matisse, Apollinaire a další slavné i méně slavné osobnosti té doby.
První světovou válku strávil v cizinecké legii, po válce se začíná prosazovat, hodně vystavuje a stává se známým. Dobu druhé světové války strávil ve Spojených státech, po válce učí v Paříži na několika uměleckých akademiích, cestuje, hodně pracuje a patří mezi nejslavnější umělce té doby, který vystavuje ve všech světových metropolích.
Ossip Zadkine zemřel v Paříži 25. listopadu 1967 a je pohřben na hřbitově Montparnasse.
Jeho žena Valentine po své smrti v roce 1981 odkázala městu Paříži ateliér a veškeré vybavení a zařízení s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže.



První socha nás vítá už před vchodem do muzea, dalších zhruba čtyři sta dalších děl najdeme uvnitř



Výstavní prostory jsou rozděleny na dvě části - bývalý dům a ateliér. Jsou zde vystavovány menší plastiky, busty a torza a nádherné oblé hlavy z nejrůznějších materiálů - mramoru, pískovce, sádry nebo dřeva, často inspirované v prvních letech primitivismem, přes pozdější kubismus až po lyrismus posledních let.












V ateliéru v zahradě najdeme také dřevěnou sochu Prométhea. Na její bronzové zobrazení, umístěné v centru Paříže, se podíváme později.



Nejkrásnější je zde ale zahrada - nebo spíše zahrádka, protože je to jen kousek trávníku a pár stromů - která představuje zelený ostrov klidu a ve které je umístěno mnoho Zadkinových bronzových soch









Jednu z nejslavnějších Zadkinových soch zde najdeme rovnou v několika vyhotoveních. Jde o modely šest metrů vysoké sochy s názvem Zničené město, která stojí v Rotterdamu a připomíná jeho zničení za války. Důležitým prvkem díla je to, co jsem zde nevyfotila - socha má v místě srdce velkou díru, stejně jako Rotterdam přišel o svoje centrum.





















Zadkine také vytvořil několik soch, věnovaných Vincentu Van Goghovi. Tady vidíme model sochy, umístěné v holandském Zundertu, odkud bratři Van Goghové pocházeli, Vincentovu sochu potom najdeme v Auvers sur Oise nedaleko od Paříže, kde prožil svoje poslední dny a kde jsou oba bratři pohřbeni.



No a pokud byste neměli na muzeum čas nebo chuť, jednu ze soch, Prométhea, o kterém jsme mluvili už nahoře, najdete přímo před kostelem Saint-Germain-des Prés v 6. obvodu.


Musée Zadkine
6. obvod, 100bis rue d´Assas

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Vstupné zdarma v době, kdy zde neprobíhá žádná krátkodobá výstava, v případě výstavy 7 eur.
Do 18. května 2014 se zde koná výstava fotografií ze staré Rusi, potom se zhruba do září do další výstavy dá očekávat vstup zdarma.

Jak se tam dostat: RER Port Royale, metro Vavin (linka 4) nebo Notre-Dame-des-Champs (linka 12)



Nejkrásnější schody na Montmartru - Le plus bel escalier de Montmartre

Neděle v 12:00 |  18. obvod
Jestli ne nejkrásnější, tak aspoň jedny z nejkrásnějších. A taky jedny z nejdelších a nejprudších, ale to uvidíme až za chvíli. Po minulé procházce pustými ulicemi těch nejturističtějších míst Montmartru jsme došli až k Sacré Coeur, jednomu z nejčastěji navštěvovanějších pařížských kostelů. Uvnitř moc lidí ještě nebylo, zato venku už se začínali hemžit.



Přiznám se, že se mi bazilika líbí mnohem víc zvenku než uvnitř (vlastně jsem vnitřek nikdy ani nefotila, budu to muset příště napravit)



Po levé straně baziliky (při čelním pohledu) stojí vysoká zeď montmartreského vodojemu, který zabírá celý roh podél rue Azaïs. Na tak malý kopec jsou tu vodojemy dokonce tři (ty dva další jsme už viděli TADY a TADY). Tento je druhý nejstarší, ale bezkonkurenčně největší - jeho obsah je 11 000 m3 a zabírá plochu 2300 m2. Byl postavený v letech 1887 - 1889 na místě, kde stával vinný lis starého opatství (o přeměně vody ve víno jsem už četla, ale vína ve vodu, to tu ještě nebylo). Vodojem je rozdělený na dvě části, první z nich má tři patra nádrží, druhá jen dvě. Taky jsem četla o tom, že váha vody na vrcholku kopce pomáhá stabilizovat jinak nestabilní písečné podloží, viděla jsem i nákresy, ale technicky tomu moc nerozumím, tak se spokojím s faktem, že to tak údajně je.



Ať už se zastavíme na schodech před bazilikou nebo až u zábradlí dlouhého schodiště před ní, rozprostře se před námi pohled na modrošedé moře Paříže pod námi. Uznávám, že pohled na pražské střechy z rampy u Hradu je jedinečný a žádné město se mu nemůže rovnat, ale ani tato rovinatá šedivá plocha Paříže s vystupujícími věžemi kostelů mě ještě neomrzela.






Před bazilikou taky všichni - všichni! - vytahují nejen foťáky, ale i mobily a tablety. Jen aby nám nic neuniklo.






Pokud jste si mysleli, že těmi nejkrásnějšími schody na Montmartru myslím to dvouramenné schodiště přímo před kostelem, tak ne. Trop touristique. Kdepak, my se vydáme doprava (opět z čelního pohledu) po schodech do rue Lamarck a pokračovat budeme příkrým schodištěm, tvořícím rue Maurice Utrillo.



Ještě jednou (nebo kolikrát chcete) se ohlédneme naposledy na baziliku



Schodiště je opravdu dlouhé, po jedné straně lemované parkem a po druhé vysokými činžáky. Opravdu se mi zdá, zvlášť z pohledu shora, jako jedno z nejkrásnějších. Taky jsem tady dostala vynadáno, když jsem asi příliš radostně poskakovala po schodech dolů - tlustý zpocený Francouz, který supěl v protisměru nahoru, mi vyčetl (doufám, že z legrace), že dolů se mi to jde lehce, ale že nemám představu, jak náročné je to nahoru. Ale ano, monsieur, mám, šplhala jsem po těch schodech nahoru mockrát.



Když dojdeme až dolů, mohli bychom teoreticky ještě pokračovat dál po schodech doprava do rue Paul Albert, ale je čas na snídani a tu jsem si tentokrát naplánovala v hezké barevné kavárně L´été en pente douce přímo pod schodištěm






Tady ovšem byly ještě židle na ježka, uklízelo se a taky venku hodně diskutovalo. Zavřeno bylo i v další kavárně naproti, naštěstí je na tom malém náměstíčku pod schody ještě třetí kavárna, Au soleil de la Butte, která nezklamala.









Život je fajn, zvlášť v létě na Montmartru na slunci a s café-crème a croissantem, co říkáte?



Další články



Kam dál