Square Georges Cain

Včera v 12:00 |  3. obvod
Dnes vás pozvu do jednoho z nejhezčích (aspoň pro mě) pařížských parků - nebo spíše parčíků, protože tento se svými dvěma tisíci metry čtverečními nemůže konkurovat jiným rozlehlým a mnohem známějším pařížským parkům. Přesto je oázou klidu, ukrytou v nenápadné tiché ulici ve čtvrti Marais, vklíněnou mezi zadními zdmi budov muzea Carnavalet. Byl vytvořený v roce 1923 na místě zahrady paláce Le Pelletier de Saint-Fargeau, který byl přičleněný k muzeu Carnavalet, a nese jméno jednoho z prvních konzervátorů Musée Carnavalet, malíře a spisovatele Charlese Caina.










V parku jsou uloženy části zaniklých starých budov - některé z nich pocházejí z původních sbírek muzea Carnavalet, jiné sem byly umístěny jako památka na boje pařížské Komuny. Jde především o palác Tuileries, který uzavíral kolmo nádvoří Louvru před Tuilerijskou zahradou, vypálený komunardy v květnu 1871, a také o původní renesanční pařížskou radnici - Hôtel de Ville, která vyhořela ve stejné době vinou stejných žhářů. Některé z částí jsou dodnes zčernalé od ohně. Rozeta nahoře pochází z Hôtel de Ville, portál dole z paláce Tuileries.












Vyprsená slečna s šátkem za zády, stojící v kruhovém záhonu růží uprostřed parku, je dílem sochaře Aristida Maillola a nazývá se Île de France




Zimní fotka z oken muzea Carnavalet dává představu o půdorysu a velikosti parčíku. Mě tady obvykle najdete u toho šachového stolku dole, ne že bych byla vášnivou šachistkou, jen se u něj dobře úřaduje i svačí.

Při vstupu do parku vás přivítá zpěv slavíka - není to ovšem živý pták, ale elektronické dílo s názvem Heinzův slavík, které v roce 1990 vytvořil Eric Samakh. Ten prohnal nahrávku zpěvu skutečného slavíka obecného počítačem a vytvořil zařízení, které vyhodnocuje klimatické podmínky, sílu větru, denní dobu a další parametry a podle toho reprodukuje slavičí zpěv.


4. obvod, 8 rue de la Payenne

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin Vert (linka 8)







 


Passage du Plateau

Neděle v 12:00 |  19. obvod
V uzounké, sto pět metrů dlouhé uličce poblíž parku Buttes-Chaumont nedokážete ani rozpažit a budete si v ní připadat jako na dně hlubokého kaňonu. Není to ovšem nejužší ulice v Paříži, oficiálně je tou nejužší rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ta se však na toto místo dostala spíš proto, že je nejstarší, nejznámější a také proto, že leží tak blízko centra. Se svým metrem a půl šířky však nemá nejen na uličku Sentier des Merisiers ve 12. obvodu (0,90 m), ale ani na naši passage du Plateau, jejíž šířka kolísá kolem jednoho metru. Pro mě je ale na prvním místě už jen proto, že na rozdíl od těch dvou předchozích, které jsou jen úzkými průchody mezi domy, jsou v této uličce normální popisná čísla, běžné vchody do domů a dokonce úzké předzahrádky. Jen tady vždy přemýšlím o tom, jak lidé stěhují domů rozměrnější nákupy. Na piáno asi hrát nemůžou, to by uličkou neprotáhli, ale problém by jim mohla dělat třeba i taková třímetrová garnýž.















Domek s touto zanedbanou zahradou s plotem do uličky byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?



19. obvod, passage du Plateau


Jak se tam dostat: metro Buttes-Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis)


Gaumontovy ateliéry - Les Ateliers de Gaumont

Pátek v 12:00 |  19. obvod
Dnes to bude jeden z těch článků o něčem, co už dávno neexistuje, připomínka historie Paříže a také francouzského filmu. Filmové ateliéry Léona Gaumonta byly sice zbourané v roce 1996 a na jejich místě dnes stojí několik bloků opravdu ošklivých moderních domů, to nám ale nemusí bránit v tom, abychom si nepřipomněli začátky průkopníka moderního filmu a jeho sídlo v 19. obvodu, nedaleko parku Buttes-Chaumont.
Jméno Léona Gaumonta dnes známe z titulků některých francouzských filmů jako filmovou produkční a distribuční společnost. Jedná se v podstatě pořád o stejnou firmu, založenou Léonem Gaumontem v roce 1895, jen v průběhu těch více než sto let mnohokrát měnila vlastníky i zaměření. Jako filmový distributor vlastní také řadu těch největších francouzských kinosálů, na nichž je Gaumontovo jméno dodnes uvedeno.




Léon Gaumont se narodil v roce 1864 v poměrně nemajetné rodině a brzy opustil školu. Zajímal se i přesto o optiku a fotografii a také o první filmové kamery a projektory. Poté, co mu jeho žena přinesla věnem dům v rue de la Villette nedaleko parku Buttes-Chaumont na tehdy vzdáleném předměstí Paříže, dnes 19. obvodu, postavil na jeho zahradě první filmový ateliér a kolem roku 1896 začal s natáčením prvních filmů. Nutno dodat, že se o film zajímal především z technického hlediska jako vynálezce fotografických a filmových přístrojů, a že umělecké otázky přenechával jiným (mezi jinými i své sekretářce Alice Guy, která se tak stala první francouzskou filmovou režisérkou).




Mezi lety 1900 - 1905 Léon Gaumont rozšířil své panství o první skutečné ateliéry a vytvořil tak filmové studio pod názvem Cité Elgé (název vznikl z jeho iniciál LG, zatímco svůj znak ve tvaru kopretiny - francouzsky marguerite - volil podle jména jeho matky). V té době začala zlatá éra jeho filmové říše - v ateliérech, které se neustále rozšiřovaly a zdokonalovaly, se točil jeden film za druhým a v roce 1910 nechal postavit na place de Clichy Gaumont Palace s kinosály pro 6 tisíc diváků. Nahoře vidíme pohled na ateliéry v roce 1927 s mnoha budovami a především s velkým ateliérem - "skleníkem", v němž se točily filmy při denním světle.
Soumrak Gaumontovy filmové říše nastal na začátku 30. let s rozvojem americké kinematografie a s příchodem zvukového filmu. Sám Gaumont se soustředil čím dál více na výrobu filmových zařízení a jeho společnost nakonec v roce 1935 zkrachovala.



Léon Gaumont zemřel v roce 1946 a je pochován na nedalekém hřbitově Belleville.

Studia poté přešla pod kontrolu jiné společnosti a byla velmi aktivní v době druhé světové války. Po ní začíná pomalý úpadek celého areálu, dovršený požárem v roce 1953. V 60. letech byla sice zrekonstruována jako televizní studio, v němž natáčela celá řada známých televizních kanálů (RTF, ORTF, TF1 nebo Antenne 2), ale po přesunutí televizní výroby do velkých studií za městem byl areál prodán v roce 1993 developerovi, který ho v roce 1996 zboural a postavil na jeho místě obytné domy. Ze slavných ateliérů tak zbyla jen jedna jediná budova, která stála trochu stranou hlavního areálu.






Cihlovou budovu ve stylu Art Déco nechal Léon Gaumont postavit v rue du Plateau v roce 1922. Sloužila jako prodejní sklad filmových přístrojů, které vyráběl, a jako archiv. V budově dnes sídlí nějaká nadace, ale ještě nedávno v ní byl obyčejný finanční úřad, kam lidé nosili daňová přiznání.



Studia stála mezi ulicemi rue des Alouettes, rue Carducci a rue de la Villette a takto tato oblast vypadá dnes. Nesním o tom, že by zde mohly ještě pořád být funkční filmové ateliéry, ale aspoň některou z těch budov mohli nechat stát, zrekonstruovat a zakomponovat do celku. Ateliéry zde dnes připomíná už jen jedna jediná věc - název jedné z ulic.



"Korzo 7. druhu umění", jak bývá někdy film označován



V okolních uličkách můžeme ovšem na ošklivé betonové kostky zapomenout. Najdeme tady krásně historicky ošuntělá zákoutí, typické kavárny, úzké uličky, dvorky, otlučené výklady dávno zavřených obchodů a street art.




























Nerudovský problém po pařížsku

Asi nestojí za to jezdit tak daleko od centra schválně, ale pokud byste se v této části města ocitli, určitě si uličky projděte, konec konců navazují na místa, o kterých jsme už mluvili TADY. Na turisty zde nenarazíte, nebo když tak jen na ty poučené. Ani ty však nepotkáte v jedné místní uličce, do které vás pozvu příště.


Jak se tam dostat: metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis) nebo Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
















Další články



Kam dál