Nemocnice Tenon / Hôpital Tenon

Úterý v 12:00 |  20. obvod
Minule jsme došli až k nemocnici Tenon ve 20. obvodu, daleko od centra a od všech turistických atrakcí. V těchto končinách nenarazíte na žádné rozjívené italské nebo anglické skupiny, ani na Japonce s ohromnými fotoaparáty. S foťákem tady, zdá se, chodím jen já a dnes vás s ním zavedu i dovnitř do nemocnice.
Nemocnice Tenon byla otevřená v roce 1878 pod názvem Hôpital Ménilmontant podle čtvrti, v níž stojí, a teprve později dostala jméno slavného chirurga z 18. století Jacquese Tenona. Dnes se specializuje především na urologii a respirační nemoci, ale má, samozřejmě, i všechna další oddělení. Zajímavostí je, že v roce 1922 právě zde zahájili první léčbu rádiem.
Jen o sedm let dříve, 19. prosince 1915, přišel na místní gynekologicko-porodnické oddělení pouliční artista Louis Gassion se svojí partnerkou Linou Marsa a ještě téhož dne se jim tady narodila dcera, která se později proslavila pod jménem Édith Piaf jako možná nejslavnější francouzská zpěvačka všech dob.
Od svého vzniku nemocnice nepodstoupila, kromě běžných rekonstrukcí, žádné velké přestavby, proto tu dodnes hned za nezajímavým vstupem najdeme hezké velké nádvoří, lemované ze všech čtyř stran prosklenými arkádami, za nimiž je umístěná chodba. V čele nádvoří stojí vysoká štíhlá věž kaple sv. Ludvíka.












Kaple je postavena v novorománsko-byzantském slohu, ktery byl na počátku 80. let 19. století, kdy kaple vznikla, v Paříži u církevních staveb v módě. Vedle hlavní lodi s rovným stropem má dvě úzké boční lodi, oddělené sloupy.
Kaple by si zasloužila rekonstrukci, její výzdoba stěn je oprýskaná a celkově vypadá dost zašle. Otlučené kamenné nádobce na svěcenou vodu roky dodaly spíš půvab, voda v ní ovšem chybí z hygienických důvodů, jak vysvětluje nápis na cedulce.








Na dlouhých chodbách, z kterých je výhled na nádvoří, jsem našla nečekaná umělecká díla, která pacientům i lékařům připomínají, že existuje i jiný svět, než je nemocnice. Otázka je, jestli to ty první nerozlítostní a ty druhé nenaštve.







Hôpital Tenon
20. obvod, 4 rue de Chile


Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)







 

Kolem place Gambetta / Autour de la place Gambetta

Sobota v 12:00 |  20. obvod
Place Gambetta je jedním z míst, kudy často procházím, pokud jdu do centra pěšky, nebo pokud se mi nechce domů metrem a volím raději autobus. Mám to tady ráda, náměstí s moderní fontánou si nehraje na nic monumentálního, má lidský rozměr a je kolem něj spousta zajímavých obchůdků a lidových restaurací a kaváren. A taky je odtud jen pár metrů k zadnímu vchodu na hřbitov Père Lachaise, kudy obvykle pokračuje moje cesta do centra.



Place Gambetta je jedním ze sedmi pařížských náměstí, které mají v příštích letech projít rekonstrukcí. Těmi dalšími jsou náměstí Nation, Bastille, Fêtes, Madeleine, Italie a Panthéon. Úprava by měla na tato náměstí přinést rozšíření místa pro chodce a více zeleně. Pokud by vás zajímalo, jak mají tato náměstí vypadat po liftingu, najdete je TADY.






Nejvýznamnější budovou, která leží na náměstí, je radnice 20. obvodu. V loňském roce podstoupila rekonstrukci a pobavilo mě, když na lešení, které ji během prací krylo, nechala připevnit poutač s obrázky těch nejznámějších pařížských streetartistů - navíc červený balón, který drží jedna z figur, se k této čtvrti vztahuje díky jednomu filmu, který zde byl natočený, ale o tom zas někdy jindy.






Uvnitř radnice zaujme nejen několikadílné schodiště, ale také malířská a sochařská výzdoba






Sousoší dvou zapasících andílků mi bylo pořád povědomé a až doma nad fotkami mi došlo, kde jsem ho viděla. O jeho původu, autorovi nebo názvu jsem sice nic nenašla, ale stejná plastika je umístěná TADY nad vstupem do domu slavného architekta Augusta Perreta v 16. obvodu.






Radnice 20. obvodu má na svých chodbách i několik malířských děl od nepříliš známých autorů. Například to dole mi připomíná svojí atmosférou, barvami a tak trochu i koncepcí Muchovu Slovanskou epopej.






Jen přes ulici vedle radnice najdeme jedno ze starých pařížských kin. Bylo postaveno v roce 1920 ve stylu art nouveau původně jako divadlo. Dnes je uvnitř šest filmových sálů, přičemž ten největší je pro pět set lidí. Moc se mi líbí fasáda, ostatně památkově chráněná.






Přes ulici najdeme jeden z těch běžných pařížských parků, který kromě krásného skleníku skrývá i další zajímavosti, na které se podíváme jindy.



Naproti parku najdeme podél dlouhé zdi dvakrát týdně (ve středu a v sobotu) trh



Zeď, u které se rozkládá trh, patří nemocnici Tenon a znalci už vědí - právě tady a ne na schodech v rue de Belleville, jak se traduje, se narodila Édith Piaf. Do nemocnice se podíváme hned příště.





Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3)





Cité Bauer

19. května 2016 v 12:00 |  14. obvod
Dnes se vydáme do mé další oblíbené čtvrti (no jo, jenže kterou já nemám oblíbenou?), která leží daleko od centra až za montparnasským věžákem. Najdete tady staré úzké uličky, na kterých se sice už podepsala modernizace, ale které si přece jen místy zachovaly starý půvab.
Jednou z uliček, do kterých vždycky neomylně zamířím, když jsem poblíž, je moje zamilovaná rue des Thermopyles. Tu už jsme tady viděli a myslím, že jsme jednou viděli i její sousedku s názvem Cité Bauer, do které se podíváme dnes. Zcela jistě jsme však neviděli v plné kráse hlavní atrakci uličky, krásná vyřezávaná vrata, protože před nimi vždycky stává dodávka, která je kryje, a jen jednou jedenkrát se mi je podařilo vyfotit bez ní.




Dřevěná vrata se zdobeným vyřezaným srdcem a venkovskými obrázky vytvořil v roce 1959 maďarský umělec, který tady tehdy bydlel. Ve velkém srdci je vepsaný francouzský nápis Soyez les bienvenus (Vítejte), což potvrzuje maďarský nápis Isten Hozott, vyvedený do menšího srdce, který prý znamená "Bůh tě přivádí". K tomu všemu patří ještě malované idylické výjevy z maďarského venkova.












Ulička má po pravé straně zachované původní domy, ty po levé straně naopak už částečně padly, ale naštěstí byl místo nich vytvořený park a ne panelák (jak bývá v Paříži často k vidění).


















Když projdeme parkem, dostaneme se k jedné z kolektivních zahrad, které jsou v Paříži tak oblíbené a rozšířené. Tady jsem opět viděla, že už jsem vlastně pamětník - když jsem tu byla poprvé, stála zde napůl pobořená zeď, počmáraná graffiti, a za ní byla špinavá země nikoho s odpadky a plevelem. Za těch pár let na stejném místě vyrostl vcelku hezký dřevěný dům, byla založena zahrada, místo zdi zde stojí mřížový plot a celé místo pořádně prokouklo. Dokonce i graffiti byly nahrazeny streetartem.











Samozřejmě, že neodolám, abych vás nevzala narychlo ještě za roh, do rue des Thermopyles, kterou bych nevynechala ani v tom největším spěchu. Tolik krásy najednou je přece nutné vidět víckrát.

















Další články


Kam dál

Reklama